Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 28.4.
Vlastislav
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Jaroslav Čermák, Karel Purkyně, Jan Neruda
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 26.3.2015 (07:53:40)

JAROSLAV ČERMÁK

 

       1.8.1830     PRAHA                   ۞        23.4.1878      PARIS    (NOJO, DOŽIL SE JEN 48)

 

 

Když se během červnových nepokojů na ulicích roku 1848 střetali Pražané s Windisgrätzovými granátníky, ještě mu nebylo plnoletých osmnáct pro průkaz totožnosti. Belhal se v té době o berli, neboť si z vlastní dětské hlouposti kdysi dávno přivodil závažný malér, totiž v sedmi letech se jako hrdina pokoušel napodobovat jistého artistu dospěláka. Skočil se zavázanýma nohama a s otevřenýma očima ze skříně na stůl. Přesněji definováno, jen se o to pokusil. A skončilo to hrozivým poraněním kyčle s mnohaletými dohrami bolesti. Přesto nosil s bratry v těch pohnutých a vzrušujících revolučních momentech náboje do Klementina a na barikády pod Mosteckou věží. A bojoval proti parchantům Habsburkům ještě jinak. Také tím, že pro jeden revoluční oddíl namaloval prapor, pod nímž čeští vlastenci bránili národní a demokratickou suverenitu zuby nehty pěstičky a grimasy grizzlyho.

 

Ten mladík se jmenoval Jarda Čermák a v té době byl žákem pražské výtvarné Akademie. Zůstal i později neohroženým Bondovským bojovníkem, stal se i zasloužilým malířem a především prožil na plné pecky svůj kraťounký život jako čestný příklad pro ostatní.

 

*

 

Kolébka Jardy Čermáka stávala v jednom staropražském domě na Betlémském náměstí. Zamiřte si někdy jít posedět do velmi útulného blízkého podniku rodinné čokoládovny shodit nějaké to kilo z peněženky do prostředí Liliové 4, u Červené židle. Jardu položili do kolébky podstatně dříve, v první srpnový vysluněný den roku 1830. Otec miminka Jan Čermák byl známý medik a také obrozenecký vlastenec. U Čermáků se scházeli už v předrevoluční atmosféře, i potom po porážce povstání, představitelé české pokrokové společnosti, počínaje třeba Františkem Palackým, přes Jana Evangelistu Purkyně, Miroslava Tyrše, A. F. Pinkase až po Božku Němcovou a další ví aj píčka. Tato skutečnost samoskou do značné míry ovlivnila i myšlenkový proces a jednání všech Čermákových dětí.

 

Jardovi Čermákovi i jeho třem bratrům v triku a jedné sestře v rozhalence se dostalo citlivé a přesné výchovy. A to i navzdory faktu, že doktor Čermák zemřel poměrně mlád, již v roce 1840. Rodině však zanechal tučný účet, který umožnil vdově vytvořit pro všechny děti uspokojivé podmínky pro vstup do života. Dva nejstarší studovali medicínu, Jaroslav se mohl věnovat výtvarnému projevu, sestra Maruška hudební výchově a nejmladší Karlík se stal později knihkupcem.

 

Až do svých sedmi let prožíval malý Jarda šťastné a bezkonfliktní mládí. Potom ovšem došlo k onomu již citovanému debaklu a ke zhuntování lidské schránky a chlapec tím byl na dlouho vyřazen nejen z obvyklého provozu klukovských radovánek a rošťáren, ale přes několikeré pokusy nemohl pravidelně docházet do školy za poznáním pointy who is who. Jan Čermák i jeho kolegové – lékaři věnovali mladému Jardíkovi veškerou medicínskou záchranu. Ta ovšem odpovídala tehdejším léčebným poznatkům v praxi. Podle nich se na podobné úrazy ordinoval především absolutní klid na lůžku, ba co víc, skoro nepohyblivost. A tak trávil Jarda dny i noci přeležen v jakési vypolštářované truhlici, s nohou zavěšenou na závaží. Tak tomu bylo dlouhé měsíce a okurkové bolestivé sezóny v pekle.

 

V tomto období docházeli do Čermákovy famílie rozliční kantoři, aby malý student nezůstával ani trošku ve vzdělání pozadu za ostatními juvenilními premianty. Kromě jiných chodíval za Jaroslavem i jistý učitel kreslení jménem Blumauer. Víme o něm jenom to, že pocházel z Chebu, a potom ještě podstatnou vlastnost, že dokázal vštěpit budoucímu umělci nejen základy kvalitního kreslení, ale především u něj prohloubil zájem o výtvarné umění jako takové. Malbě na plátno potom později učil Jardu jeho jmenovec, tehdejší akademické eso, těleso František Čermák.

 

Hodiny výtvarné výchovy patřily k udíleným lekcím do života, které chytal za pačesy Jaroslav Čermák z celé soukromé výuky nejšťastněji. Jistě i proto, že se mu kreslení a malování neobyčejně dařilo. Už v kresbách se projevoval jeho nesporný talent a práce s olejovými barvami ho potom ještě násobila. Chlapci, nedobrovolně připoutanému na domov a pomoc svých bližních, nahrazovala výtvarná aktivita mnohé z toho, oč ho nešťastný pád na stůl ochudil. Kreslení a malování bylo jeho útěchou, a proto se k této oblasti umění slastně hlásil s celou svou existencí.

 

Zdálo se, že je mladý Jarouš se svým nelehkým údělem smířen a mnoho už se na něm nepromění ani v budoucnu. Potom se však jeho mátinka čirou náhodou dozvěděla o jakémsi lidovém léčiteli z berounského Pobrdí, který už prý dokázal zahojit (rozpochodovat a rozproudit) mnohá kloubová onemocnění a úspěšně napravuje nejrůznější zlomeniny, fraktury a bestiální zápletky, se kterými si neumějí počít a poradit ani učení doktůrci z Počátků. Paní Čermáková se tedy chytila tohoto stébla naděje, za léčitelem dobrodincem se vypravila a pozvala ho do svého bejváku. Co se potom dělo dál, zachytil ve své „Vzpomínce na Jaroslava Čermáka“ jeho vrstevník a přítel „osmačtyřicátník“ Josef Václav Frič, právě tak jako Čermákův pozdější kronikář František Kožík v románu „Pouta loajality“. Přes některé nepřesnosti ve Fričově studii se oba autoři v pohledu na tuto pozoruhodnou událost Čermákova života shodnou. A protože František Kožík ji nechává vylíčit ústy samotného hrdiny, nenechejme si ujít výmluvnou pasáž:

 

„Snažil se ji pobavit a s humorem vyprávěl, jak se jednou u nich ukázal lidový doktor, pantáta Klapka z Hostimě, (Beroun–Hostim je předehrou pro výletní hostinec jedna báseň s výčepní Haničkou v Karlštejnské 12, podnik U Grobiána, je to směr Svatý Jan pod Skalou), a jak mu jeho svérázné názory prospěly víc než lékařská věda.

 

      Bodejť by to kluka nebolelo… vždyť Vy mu tu nohu krátíte. A u okna na sever, bez čerstvého vánku… To chce pohyb, cvičení, masáž, léčivé bylinky, slunce…

 

Klapka nařídil poslat chlapce do vily v Košířích, kde mohl pobývat celý den venku. Otec, který viděl bezradnost expertů, se podřídil pantátovým radám.

 

      Přes léto jsem byl v Molitorově, tam mě nosívali do lesa, pak u jiného strýce na Skalkách, jezdil jsem na oslíku do Šárky, toho oslíka jsem si namaloval, vůbec pořád jsem čmáral, stromy, krajinu, lidi… Kreslit, to byl tehdy můj způsob vnímání, nářku i nadějí… Však to taky trvalo několik let. Bylo mi třináct, když jsem udělal zkoušku na Akademii, ale nemohl jsem nastoupit, belhal jsem se stále ještě o berlích… To už jsem neměl otce.“

 

Jaroslav Čermák však se posléze na Akademii přeci jen ocitl. To bylo v roce 1847, kdy mu bylo sedmnáct let. Pořád ještě musel chodit o holi, ale byl už z nejhoršího opruzu venku. Tehdejší ředitel pražské Akademie Christian Ruben byl představitelem historicko–romantického akademismu, proti němuž se bouřila celá česká umělecká obec, v jejímž čele rozhodovali především pokrokoví Mánesové. Jaroslav Čermák vydržel na pražské Akademii pouze jeden semestr. Po svatodušních bouřích už se na tento institut nevrátil. Ne proto, že by mu vadily historické náměty, své výhrady měl proti Rubenovu akademismu a protičeskému vyjadřování. Po poradě s Josefem Mánesem se Jaroslavova matka rozhodla, že odjedou do Mnichova, kde bude syn pokračovat ve svých výtvarných studiích. A také to zařídila.

 

Ani v Německu však nesetrval Jaroslav Čermák nikterak dlouho. Podle Fričova svědectví můžeme sledovat jeho další pouť za výtvarnou odyseou.

 

„Jaroslav poznal německou malbu, poznal Kaulbacha, Cornelia i Lessinga; kromě posledního, jemuž byl alespoň co příbuzný duch osobně nakloněn, neuspokojil ho žádný německý mistr. Vbrzku rozpoznal, že v Němcích nenajde, po čem touží, i vyzval matku svou tedy do Belgie, odhodlav se v Antwerpenu pod velmistrem Wappersem vstoupit do akademie Múz…“

 

Ředitel antverpské akademie Gustav Wappers byl ve své době uznávanou autoritou. S jeho velmistrovstvím to však J. V. Frič ale poněkud víc přeháněl. Wappers vycházel ve své tvorbě především z osvědčené kvality od Rubense, v námětech jeho pláten se však zračil nedávný zápas belgického obyvatelstva za nezávislost. Tím si získal umělec popularitu, která ho vynesla až na přední pozici v Akademii. Svými náměty ovlivnil Wappers i Jaroslava Čermáka. A mladý český výtvarník byl dychtivý po dalším uměleckém vzdělávání. Podle toho také v Antverpách pracoval.

 

Už zanedlouho po přijímačkách na Akademii si tamější profesoři všimli jeho talentu a přeřadili ho do vyššího semestru. A mladý Čermák kreslil, studoval anatomii, navštěvoval přednášky i galerie, kde se učil pozorovat detaily na mistrovských dílech od Rubense, Brueghelse, Jordænse i od jiných dávných mistrů. Byl pracovitým a ukázněným učněm. Potom však přišel den, kdy se seznámil s jiným belgickým mistrem – Louisem Gallaitem, působícím v Bruselu. Přesněji řečeno, nejdříve jen s jeho plátny. Učarovaly mu a s nadšením o nich vyprávěl své dojmy matce. A ta ve své mateřské obětavosti neváhala ani na moment a zařídila všechno potřebné, aby se stal její synáček miláček právě Gallaitovým učněm a asistentem. Povedlo se jí to. Po ročním antverpském pobytu se pak stěhovali Čermákovi do Bruselu.

 

Louis Gallaita, později označován za zakladatele moderní historické malby v Belgii, je považován za výrazného Čermákova učitele, který ovlivnil celý jeho další umělecký vývoj. Sám mistr kompozice, kouzelných her světel a stínů, předal vnímavému studentovi většinu z toho, co sám ovládal. Pro Jaroslava Čermáka to byl nepochybně první učitel, kterého naprosto ve všem uznával, vážil si ho a přísně dbal na jeho úsudky a odborné rady. Zanedlouho se proměnil vztah učitele a žáka v kamarádství. To se zpočátku přeneslo i do vztahů ke Gallaitově ženě Hypolitě, po několika letech se však změnilo v hluboký milostný románek. Pro Jaroslava Čermáka to byla osudová láska na celý zbytek jeho života. Ovlivňovala jeho životní běh ba i uměleckou tvorbu.

 

Brzy po svém příchodu ke Gallaitovi začal Jaroslav Čermák pracovat pod vedením svého profesora na obraze „Rodina slovenských vystěhovalců“. Byl to výjev, jak píše ve vzpomínaném životopisném románu František Kožík, kdy chudá slovenská rodina opouští rodný kraj. V poslední chvíli se na hranici zastaví u božích muk, posazených na nízké skalce, ještě se ohlížejí a mávají pozdravy do údolí. A potom první krok za nejistým osudem, který měl být lepší než ubohá přítomnost. Skloněné tváře, tíha rozhodnutí, vědomí nezbytnosti, to vše se umělec snažil vybarvit do tváří muže a ženy, která nesla malinké dítě. A země pod jejich kroky byla tvrdá, vyprahlá, neživá.

 

Když Čermák obraz dokončil, konala se shodou okolností v Bruselu velká výstava s více než dvěma tisíci uměleckými díly. Byla mezi nimi taktéž plátna Couberta, Gallaitova a dalších, tehdy už uznávaných malířů. Zásluhou Gallaita mezi nimi visel i Čermákův obraz. A vzbudil pozornost nejen obyčejných návštěvníků, nýbrž i samotného belgického krále. Byl překvapen, když se dozvěděl, že jeho autorem je teprve začínající adept super výstižného kreslení. Nechal si mladého Čermáka představit, a potom jeho dílo koupil. Podle J. V. Friče obraz vyhrál v tombole, pořádané v souvislosti s výstavou. Ať tak nebo tak, jisté je, že pro Jaroslava Čermáka to byla cenná devíza pro jeho další uměleckou pouť. Po pochvalné recenzi v bruselských periodicích začal dostávat nabídky na portréty i malby. A tak mladý malíř portrétoval ženy diplomatů a maloval další obrazy, především s historickými náměty.

 

Zhruba po ročním působení u Gallaita se potom rozhodl odejít do Paříže, odkud však často navštěvoval Brusel. Stýkal se i nadále se svým profesorem, konzultoval s ním své další práce, které tvořil v pařížském ateliéru v ulici Godeaude–Mauroy.

 

Z posledních let jeho pařížského působení pocházejí především obrazy s motivy z českých dějin: „Husité, vstupující s Prokopem do Basilejského sněmu“, „Žižka a Prokop na válečném voze“, „Přemysl Otakar II. před bitvou na Moravském poli“, „Protireformace“, „Prokop před Naumburkem“, „Husité brání průsmyk“ a ještě další z kategorie fantazie + masterpieces.

 

Už z názvů těchto uměleckých děl je patrné nejen to, že se v té době věnoval Čermák historické malbě, nýbrž i důkazem, že navzdory odloučenosti od Prahy zůstával i v metropoli nad Seinou srdcem a cítěním obětavý mladík českým vlastencem. Ostatně právě v Paris se spřátelil u piva s J. V. Fričem, udržoval politické konexe nejen s českými rebely a umělci, nýbrž i se svými francouzskými přáteli. Je například známo, že to byl právě Jaroslav Čermák, kdo ilegálně pašoval z ostrova Jersey do Paříže protinapoleonské pamflety Victora Huga a v pařížské České besedě, jíž nějakou dobu předsedal, náležel k nejradikálnějším odnožím protestu nejen vůči habsburské monarchii, nýbrž i ke lvu salónů Napoleonu. Přitom se dál zdokonaloval v uměleckém snažení.

 

Když pak v roce 1854 ukončil svou uměleckou průpravu, začal se vydávat na další cesty za uměleckým zráním a působivou tvorbou. Tehdy se již odpoutal od vlivu svého bruselského učitele Gallaita (o to víc začal jako Chuck D. od Public Enemy, lev z vehementního porodu 1. srpna milovat strategicky jeho madam Hypolitu) a odjel na Balkán. Rovněž tato stáž byla motivována vřelým Čermákovým vztahem k Jihoslovanům bojujícím proti tureckému jhu. A plně se to projevovalo také v umělcově tvorbě, charakterizující tuto jeho životní etapu.

 

Takzvaná Čermákova „jihoslovanská tvorba“ na pěknou řadu let dominovala v jeho umělecké snaživosti. Jeho obrazy „Raněný Černohorec“, „Únos Černohorky“, „Žena psancova“, „Černohorka s miminkem“, „Dalmátská veselka“, „Na odpočinku se zajatými Černohorkami“ a mnohé další se v těch letech rozletěly v reprodukcích skoro do celé Evropy. Mnohé z nich se objevily i v Čechách a burcovaly pozornost veřejnosti k boji malého národa proti mocné osmanské nadvládě a teroru. A vlastně nejen proti bezpráví, páchanému na Černohorci Turky, nýbrž proti násilí jako takovému. Proto měly tyto Čermákovy obrazy značný ohlas i mezi vlastenci u nás.

 

Kromě svých balkánských cest absolvoval Jaroslav Čermák i nejeden zájezd na Slovensko a do Čech. Také odtud si přivážel četné náměty, které posléze v Paříži ztvárňoval do atraktivních uměleckých pláten. Tato jeho aktivita mu pomáhala neustále udržovat svěží kontakt s rodnou zemí i s dalšími Slovany. Vystavoval svá díla v pařížských salónech, stejně tak jako mnohé z nich posílal přátelům do Prahy. Měl zájem, aby jeho obrazy důvěrněji poznala i v Čechách tuzemská patriotská komunita.

 

Třetí – poslední etapa – Čermákovy tvorby obsahuje obrazy z bretaňského pobřeží ve Francii. Tuto oblast si umělec oblíbil zvláště v posledních letech svého náročného nasazení do terénu. Pravidelně zajížděl do rybářské osady Roscoff, kde žil s rybáři a námořníky. Z té doby pocházejí olejomalby „Pobřeží u Roscoffu“, „Rybář s dítětem“, „Marina z Roscoffu“, také však nejedno zátiší, z nichž pak nejpůsobivější je to, které nazval „Zátiší s rybkami“. Podle úsudku našich současných uměleckých historiků patří k těm nejlepším kouskům tohoto druhu v českém výtvarném snažení.

 

Jaroslav Čermák byl všestranným malířem, který dokázal ztvárnit stejně tak dobře krajinu jako zátiší, nebo namaloval atraktivní formou portrét. Při své práci vycházel z belgické školy, mnohé pochytil i od moderních francouzských malířů z doby, v níž exceloval, pokud existoval, jeho díla však nepostrádala ani vlastní osobitou invenci. Proto se řadil k těm umělcům, o jejichž obrazy byl zájem stejně tak ve Francii jako v Čechách i v jiných lokalitách evropských. Vytvořil jich stovky, neboť byl nejen talentovaný, ale hlavně urputný lev činu a zjevných příkladů.

 

Jeho abnormálně neútočná láska k Hypolitě Gallaitové, později se stejnou vášní opětovaná harlekýnsky medově, vystačila oběma hrdličkám takřka po celý život. Teprve krátce před Čermákovou smrtí se paní Gallaitová rozhodla jejich mnohaletý románek utnout v tom nejlepším. Jaroslav Čermák nesl tento nečekaný rozchod velmi zle psychicky, páč si zaměňoval skutečnou lásku za projevy vlastnického zrna. O to víc se v té době začal upínat k rodné vlasti a uvažoval o trvalém návratu do Prahy. Ještě předtím však se hodlal rozloučit s bretaňským pobřežím.

 

Na jaře roku 1878 se rozjel do Roscoffu. A jako už nejednou dříve, vydal se i tehdy na moře. Bylo ovšem obzvlášť drsně ledové a Jaroslav Čermák při této vyjížďce komplikovaně nastydl. Nemocný lazar odcestoval silou vůle do Paříže, ale své síly dost přecenil. Těžký zápal plic, proti němuž byl bezbranný i Čermákův pařížský ošetřovatel, byl natolik záludný, že pacienta přelstil. Velký český malíř přišel o vyměřený život už 23. dubna 1878 v Paříži. Pohřbili ho na hřbitově Pére Lachaise, avšak jeho pražští přátelé záhy vyplnili malířovo přání, aby byl pochován s důstojnou pietou v Praze. A tak už začátkem července byly Čermákovy ostatky převezeny do jeho rodného města, vážně někdy zas zabloudíte na Betlémské náměstíčko, vybaví se vám jeho silueta mága mezi nebesy. A sedmý den toho července se ubíral od Týna na Olšany velký smutečný průvod. Stovky Pražanů přišly vzdát hold jedinečnému umělci, který ač značnou část života působil v cizině, nezapomněl zůstat českým vlastencem v krvi.

 

Za všechny Čechy to vyjádřil mistr slova Jan Neruda: „Jak zní ta pohádka česká o synu vandrovníkovi? Přišel z ciziny Jaroslav náš a klepe na domácí pozemek. Chce si dát oraz po pouti letité. Širý svět mu pomohl arci poskytnout holi poutnické, rakev však musí vlast mu udělit, která kolébku mu uchystala.“

 

Jaroslavu Čermákovi udělila vlast kolébku i rakev. On se však nemusel cítit dlužným patronem. Vracel své zemi vrchovatě její porozumění i lásku ve svých pečlivých dílech, díl za dílem a dílo za masterpiecem, ve své vlastenecké odpovědnosti pro Čechy a Slovany vůbec. Získal během svého života nejedno uznání za uměleckou činnost v zahraničí i v Čechách, vždycky však přitom patřičně zdůrazňoval, že je synem české matky a českého pantáty. Kromě jiných poct bylo Jaroslavu Čermákovi i v posledním desetiletí jeho života nabízeno, aby se stal ředitelem pražské Akademie výtvarných umění. Podvakrát tuto nabídku zavrhl, především z důvodů své osudové LÁSKY k Hypolitě Gallaitové. Avšak už skutečnost, že mu Pražané tuto nabídku učinili, je důkazem toho, že byl i ve své vlasti vážen a uctíván. Zůstává jedničkou s hvězdičkou až dodnes. Třeba na výstavě Riziko Loajality do 17.5.2015 v galerii v Plzni na rohu ulic Perlové a Pražské. O jeho populárnosti svědčí mimo jiné i úryvek z jeho portrétu, zaznamenaný v naší naučné bichli „Encyklopedie českého výtvarného umění bez okázalosti“:

 

„Čermák prorážel romantickým rysem osobnosti a života provinciálnost českého zaprděného prostředí a zaměřil své národní cítění evropsky k osvobozeneckým myšlenkám všech malých a znevýhodňovaných národů; tak vyrovnával domácí vývoj s pokročilejším vývojem v západní Evropě. Byl velkou osobností příkladného českého umění, silného realistického cítění, za života se zúženými možnostmi v Čechách, kde byl plně doceněn až zpětně. Čermák si byl vědom, jak jít na věc. Čermák zářil brilantním mozkem a srdcem.“

 

Je jen hrstka vyvolených umělců z druhé poloviny 19. století, kterým se dostalo i v naší současnosti velké pochvaly. Bez skrupulí, bez uzardění.

 

 

http://www.nakafco.cz/kavarna-choco-cafe-u-cervene-zidle-praha-1-stare-mesto/

 

 

 

KAREL PURKYNĚ

 

      11.3.1834     WROCŁAW                 ۞       5.4.1868  PRAHA

 

 

Jen třicet čtyři let a necelý měsíc ustavičné tvorby, na rozdíl od nechvalně známé sebranky mentálně zaostalých ksindlů z Čech, které ta jejich profese tuze nepovznáší a nenaplňuje a nepobaví a v jednom kuse by tihle protagonisti s blbou náladou křivdili ostatním ve spravedlnosti… co jen pobrali rozum do svých plachet asi jako úřednice do svých trapně neforemných lejster, a když se nezmohou na to obětovat se vyššímu poznání a vyššímu cíli praxe v nasazení praxe, jen druhého trapně osočují a zrádné odrůdy amatérů číhají na každém metru na svoji příležitost, tak pozdravuj pocestné, že pozdravuji pošetilce a blbouny nejapné jedině prostřednictvím symbolu fuck off. Jak praví klasikové i zlí jazykové: Každý z nás má ve svém okolí člověka, kterého by nejraději majznul lopatou po hlavě. Ne, není to funny, světe div se, tak už to prostě chodí všude a to si nikde ideální stav nevybereš. Dílo Karla Purkyně vznikalo v době oddělené od našeho života sto sedmdesát let, v prostředí nenávratně zaniklém, které se liší naprosto od všeho, co nás obklopuje. A přece, stojíme-li před jeho obrazy, mizí časová vzdálenost; nevnímáme je jako starožitnost, ale jako umělecká díla, jejichž názor je nám natolik blízký, že jsme schopni se s ním ztotožnit. Protože jde o tvorbu ryze malířskou, nesnadno svůj kontakt definujeme slovy. Cítíme však, že na nás působí z hlubiny času, že je stále a stále otevřena životu. Říká-li se o nějakém umělci, že předstihl svou dobu, zní to jako ustálená fráze, u Purkyněho je to však zcela namístě. Malířovo výstižné dílo žilo v uzavřeném prostředí rodiny a přátel a ani zde se mu dobře nerozumělo rozumem. Pokud se jeho obrazy objevily na výstavách ve starobylém Klementinu, sklízely buď nezájem nebo pohrdání. V Praze padesátých a šedesátých let 19. století, oddychující rytmem měšťanského života ve všemi jeho aspekty a konvencemi, se nevědělo, co s uměním uzavírajícím v sobě lidi a věci tak jak jsou bez příkras. Purkyně ve všem vybočoval z dobového průměru, vytvářel obrazy bez líbivých dekorací, bez sentimentálního vyprávění, na které si publikum zejména potrpělo, a dokonce – v době pozdního romantismu – i bez patetického vzletného pamfletu. Pochopení Purkyňova díla bylo něčím tak náročným, že trvalo ještě několik desítek let, než byla oceněna jeho českost i evropanství a hodnoty celého velkorysého uměleckého odkazu.

 

Karel Purkyně se narodil 11. března 1834 ve Wrocławi rodičům Janu Evangelistovi Purkyně, královskému univerzitnímu prófovi medicíny a Julii rozené Rudolphiové, dceři berlínského fyziologa. Rodina Purkyňova se stýkala ve Wrocławi s početnou českou kolonií talentů, především s Čelakovským, se Szalatnayovými a Wiedermannovými, a oba synové, starší Emanuel, později přírodovědec, a mladší Karel, byli od dětství vedeni k principům v českém duchu. Z doby malířova narození a dětství se datují převratné objevy jeho otce na poli histologie a fyziologie. V souvislosti s budoucí Karlovou uměleckou cestou je třeba uvést badatelský zájem jeho otce o proces lidského vidění, neposkvrněné optiky, jehož výsledky uložil do spisu O ideálnosti prostoru zrakového. Být synem tak slavné osobnosti, čelného evropského vědce, to mělo pro Karla Purkyně obrovský význam, ale zároveň to znamenalo celoživotní handicap. Kladů bylo přehršle – zdědil po otci pronikavě bystrou inteligenci, od malička se pohyboval v prostředí vysoké kultury a vzdělanosti, kde byl Gœthe takřka četbou na denním pořádku, kde se četl a překládal Shakespeare. Rodina žila bez existenčních starostí a neměla námitek proti synově malířské dráze. Ale naproti tomu se umělec musel po celý život vypořádávat s tím, že jej poťouchlá společnost pokládala za nepodařenou verzi syna velkého otce.

 

V roce 1849 po návratu do Prahy se Purkyňovi usídlili v rohovém baráku ve Spálené ulici (zbořeném v roce 1927), kde byl zařízen i fyziologický ústav. V přilehlé zahradě byla chovaná pokusná zvířátka, v prvním patře byla velká posluchárna, laboratoře, knihovna, v druhém patře pak Purkyňovi bydleli. Tak tedy vypadalo prostředí, ve kterém se Karel Purkyně po celý kratinký život pohyboval a vyskytoval. Po absolvování reálky v blízké Mikulandské ulici se roku 1851 zapsal na pražskou malířskou Akademii, ale patrně již následujícího roku zkostnatělou školu a jejich vyčpělou morálku opustil. V roce 1853 poprvé veřejně vystavoval, na květnovou výstavu Krasoumné jednoty zaslal žánr Děti dívající se na obrázky, úhlednou kompozici vyhovující biedermeierské zálibě v dětských scénkách. Po uměleckém světě střední Evropy se mladý malíř rozhlédl s důkladností sobě vlastní v létě téhož roku. Navštívil galerie v Drážďanech, Lipsku, v Norimberku a v Mnichově, kde si dráždivou školu Johanna Baptisty Berdellého vyhlédl za svoje další studijní působiště. V galeriích intenzívně studoval renesanční a barokní malířství, zejména Rubense, Rembrandta, Velásqueze, Tiziana, Murilla. O tom, co pro Purkyněho znamenalo toto rozhlížení se, svědčí obraz z roku 1854, na němž namaloval chlapce J. V. Staňka v kostýmu pážete, graciézní modrobílou postavičku v temně rudém křesle, první plátno, kde naplno zazněl malířův koloristický talent. Toto bravurní barevné divertimento, spřízněné s Mánesovým Červeným paraplíčkem, vytvořil Purkyně ve svých dvaceti letech.

 

Když odjížděl na dlouhý pobyt do Mnichova, zanechal již v Praze četná umělecká přátelství, nejpevnější z nich byl vztah tvořivosti k Josefu Mánesovi a k Václavu Levému. Levý, největší talent české plastiky před Myslbekem, vymodeloval vynikající sochařský portrét Karla Purkyně. Široká, pevně stavěná tvář Purkyňova ve vysokém reliéfu je zasazena do kruhového medailónu po vzoru florentské renesance. Podobiznu vydala ve dvacátých letech v řadě odlitků Umělecká beseda a zaručila jí tak značnou publicitu. O dalších vztazích i roli, jakou ztvárnil mladý Purkyně v české umělecké společnosti, podává svědectví proslulá bichle Svatolukášská. Obsahuje anekdotické anály pražského Bratrstva sv. Lukáše, které sdružovalo v padesátých a šedesátých letech všechny významné pražské umělce. Společnost, jejímiž členy byli Mánesové, Josef Navrátil, Adolf Kosárek, Soběslav Pinkas, Viktor Barvitius, Gustav Poppe a další, se scházela v Lorenzově kavárně na Příkopech a kresby tu vznikaly samovolně spontánně přímo na místě. Purkyně se vyskytuje nejen jako autor satirických kreseb, ale i jako častý model karikatur ostatních malířů. Album zdaleka není nezávazným žertováním pražské bohémy, jak by se mohlo nezasvěcenci na první zrychlený pohled zdát. Jsou zde kresby trpké ironie, černého humoru, za ty budiž zmíněna právě Purkyňova malůvka V šatlavě s textem „Tak tedy nebudu pověšen u vypatlanců!“, abychom pocítili míru skepse, deziluzí a tísnivosti, která v Čechách zavládla po nevyhraném roce 1848, v době neomezeného panování Alexandra Bacha, rakouského ministra vnitra. Purkyně tedy odjížděl z Prahy bez lítostivého pocitu. To ostatně nebyl sám. Soběslav Pinkas se odebral do Paříže, Viktor Barvitius do Vídně, Jaroslav Čermák do Antverp a sochař Václav Levý do Říma.

 

Malířova psychická situace při uměleckém startu vypadala šťastně. V Mnichově, plný nadšení a sebevědomí, rozpoznal dva stálé zdroje své tvorby: přírodu a umění starých mistrů. Věnoval se zejména portrétu, podloženému důkladným anatomickým studiem lebky, a přitom barevně komponovanému v barokovém temnosvitu. Jeho mnichovské Vlastní podobizny napovídají, že malíř pojal za svůj vzor vedle staré malby italské a španělské i velkou postavu českého malířství 18. století Petra Brandla. Renesanční raffaelovská lahodnost prostupuje triptych Láska, Svatba, Život rodinný, svatební dárek bratru Emanuelovi na podzim babího léta 1856. Mladá díla jsou v naprostém souladu s tím, co Purkyně, výborný stylista, píše otci nebo bratrovi: „Prosím, abych se naučil stále s větším porozuměním pozorovat ten věčně krásný život a abych jej co nejjednodušeji dovedl zobrazit… Chtěl bych dospět tak daleko, aby mně jako autorovi i provedení barvami způsobovalo rozkoš.“ A zároveň: „Uměním je nutno zabývati se vědecky, jinak celý ten shon má minimální hodnotu. Obzvlášť malířství má široké pole s mnoha obměnami, jednak myšlenkovými, a nápady, vyplývající ze řemesla a pak zase jiné, jež by třeba napadly všechny ostatní pozorovatele. Také matematické myšlenky.“

 

Když Purkyně odjížděl koncem sezóny 1856 do Paříže, bylo rodinnou radou rozhodnuto, že nastoupí do školy Thomase Couturea, představitele efektního eklektického akademismu. Ve Francii se cítil být šťasten, cestoval a plnil náčrtníky kresbami z Chartres, z Maintenonu, zajímaje se o pilíře katedrály, hlavice gotických sloupů, o střechy barokního zámku, z Paříže, kde si naskicoval větrné mlýny na Montmartre a v Louvru Venuši z Miló a proslulá díla Luiniho a Mantegny. Současně poznával vrcholy francouzské malby své doby, Eugéna Delacroixe, J. A. D. Ingrése a Théodora Rousseaua. O vlivu tehdejší francouzské avantgardy, máme na mysli Gustava Courbeta a Eduarda Maneta, nemáme však nejmenšího důkazu. Projevuje-li Purkyňova malba později překvapivé shody s realistickými východisky budoucích impresionistů, například s ranými obrazy zátiší Claude Moneta, nelze tu mluvit o vlivech, nýbrž o analogiích, které se – s logikou dějin umění – realizovaly nezávisle na sobě v tvorbě silných individualit evropské „bitvy o realismus“. V Paříži namaloval jen několik olejomaleb drobného formátu, ale tato komorní díla, jako je Bouloňský lesík nebo V údolí přímo magnetizují krásou barev a mistrovstvím svobodného rukopisu. Umělec, který dovedl s takovou malířskou svrchovaností transformovat skutečnost, měl plné právo opovrhovat Coutureovou konvencí a konvenčností. Odchod z jeho ateliéru však vzbudil nemalé pozdvižení a tvrdý nesouhlas rodiny a tím pádem vlastně znamenal zlom v Purkyňově dráze; odtud začíná být malíř rodinou i Prahou považován za talent bez kázně a píle, za nedouka, který není schopen řádně dostudovat. Skutečnost je právě opačná: od tohoto okamžiku nabývá malířův vývoj na síle a prudké intenzitě. Po nuceném návratu do Prahy koncem roku 1857 přichází doba neúnavné tvořivosti, kdy Purkyně zhodnocuje výtěžky francouzského vlivu v prvních rozměrných mistrovských dílech. Podobiznou Betty Reitmeyerové, protějškovými portréty Emy a Leopolda Křikavových se v roce 1858 zahajuje dekáda tvorby trvající až do předčasné smrti v roce 1868, naplněné malbou velkého dechu, osamělý monolog prostřednictvím portrétů a zátiší, v němž Purkyně prudce vzdoruje průměrnosti, předsudkům, špatnému vkusu pokažených duší publika.

 

Všechny podobizny zachovávají určité formové prvky umělcova nezaměnitelného portrétního stylu a přitom je každý obraz pojat nově, moderně, překvapivě odlišně. Nemění se oči: velké zřítelnice s víčky obtaženými rumělkou hledí utkvěle z obrazu a zastavují běh času v jakémsi věčném setrvání. Nemění se ruce, Purkyně je maluje velmi plasticky a jakoby s nekonečnou úctou; ruce jeho dámských modelů jsou vždycky vznešené, ať třímají vějíř nebo spočívají na peřince nemluvněte. Jinak předstupuje malíř v každé podobizně s novým řešením matematické úlohy, u Betty Reitmeyerové je to půvabný pohled na Pražský hrad poodhrnutou portiérou, postavy pana a paní Křikavových se tyčí se španělskou grandezzou a barevnost je rafinovaně redukována na černou a bílou, fehéren fekete, dívčí tvář  Barbory Wiesnerové vstupuje z velásquezovské nádhery pastelových tónů, Podobizna famílie Szalatnayovy je umně vkomponována do renesanční formy kruhu, zatímco kompozičním schématem Podobizny rodiny řezbáře Vorlíčka je důmyslná soustava trojúhelníků. Ale ať už Purkyně mazaně využívá jakýchkoli staromistrovských citací, vždycky jeho obsáhlé vzdělání je pouhým filtrem, kterým prochází racionální, zpytavý pohled na skutečnost, pohled na lidskou existenci ducha a zase invenčního ducha.

 

V únoru roku 1860 (zřejmě snad na Valentýna) se Purkyně oženil s Maruškou Wiedermannovou, dcerou z herecké rodiny. Z manželství se narodila tři děcka, Jan, Cyril a Růžena. V šedesátém roce vznikla Podobizna umělcovy choti, obraz přitažlivý svou přísnou formalitou, souzvukem pleti a temně červeného šatu, vrstvením i uhlazováním barevné hmoty. Své děti bude umělec malovat o osm let později, a jejich podobiznou svou tvorbu vyvrcholí a uzavře. Ale je třeba vrátit se k momentu, kdy Purkyně připojil ke své portrétní tvorbě jako samostatný obor malbu zátiší. Lze se domnívat, že záměr věnovat se soustavně tomuto malířskému druhu pojal umělec při práci na Podobizně kováře Jecha, což je dílo nejvýznamnější v celé české malbě 19. století. Purkyně tu odporuje všem tradičním normám vkusu tématem, kterým je manuálně pracující člověk v prostředí své práce a expert v profesi výmluvné praxe. A nejen to, volí situaci ve chvíli oddechu, při četbě novin, aby tak zdůraznil duchovní kapacitu hrdiny obrazu, pražského kováře Josefa O. Jecha v jeho dílně v Poštovské ulici. Dílo dokonale slučuje podobiznu a zátiší; skladebné, výrazové, monumentalizační i darebné schopnosti tu Purkyně zúročil ke klasickému stupni.

 

Následuje rychle za sebou v roce 1861 a 1862 řada zátiší: Zátiší s bažanty, odkryté před první světovou válkou na schodišti zámku v Blatné, Zátiší s cibulí a koroptvemi, barevně mimořádně skvostné Zátiší s pávem (nazývané původně Cikánova lovecká kořist), a konečně Sova sněžná, jejíž malba byla označena za „koncert látkových struktur“, obraz nad jiné uctívaný moderními malíři, žádnou žebrotou pseudointelektuálů! Purkyně si poznamenal z Gœtha tento poznatek: „Kdo nemluví jasně ke smyslům, nemluví jasně ani k duchu.“

 

Od roku 1862 věnuje umělec českému kulturnímu životu svou energii v nové formě; vedle malíře se tehdy rodí Purkyně kritik a organizátor. Nejprve začal psát kritiky do Národních listů, o rok později přijal referentství v Politice, v roce 1867 přesedlal do redakce obrazové části Kwětů redigovaných Vítězslavem Hálkem. Pražským listům se tak dostalo kritika rovnou evropského formátu, jehož stati věnované výstavnímu životu, uměleckému školství, nově zřizovaným pomníčkům a kostelům, otázkám muzeí a galerií kontrastují se sentimentální omezeností tehdejší rakousko–uherské žurnalistiky. Kritik Purkyně v sobě spojuje českost racionality Karla Havlíčka Borovského s gœthovským harmonickým rozhledem po Evropě a její tisícileté tradici. V roce 1863 působil při ustanovení Umělecké besedy na scéně hybatelů tehdejších móresů a také jako organizátor spolkového života se řídil svou zásadou: „Prohlašuji, že uměleckými instituty, skleníky umění, kasárnami umění, špitály pro umělce, ústavy pro pro penze pravé umění se v národech neuživí, ba naopak, že všechen pokurvený byrokratismus jest rozený nepřítel božského umění.“

 

V roce 1864 se projevil jako spiritus agens (duchovní prostředek) Shakespearovských oslav. Z popudu Umělecké besedy se pořádala velkolepá slavnost k třístému výročí Shakespearova narození. Vrcholila průvodem 230 postav z dramatikových her, který přecházel jeviště Novoměstského divadla za zvuků Smetanova pochodu specielně pro tento účel zkomponovaného. Zúčastnila se ho celá generace českého herectví a celebrit vlastenecké společnosti. Malíř zachytil olejem průvod v dlouhém vlysu, který měl původně osm částí, dnes jich je ve sbírkách Národní galerie v Praze zachováno bohužel jen 6.

 

V posledních dvou letech života Purkyně přijal zakázky ilustrací. Cervantesův Don Quijote vyšel s jeho xylografovanými ilustracemi v roce 1868, Gœthův Wilhelm Meister dospěl jen k tužkovým náčrtkům. Karel Purkyně zemřel ve věku 34 let a byl pochován v Praze na Vyšehradském hřbitově. Epilog malířské tvorby tvoří Podobizna umělcových děcek, která psychologickou hloubkou a povahou malby náleží k vrcholům evropské malby, a předsmrtná Vlastní podobizna, prodchnutá rembrandtovskou silou introspekce. Spatřujeme na ní vědoucí tvář umělce, který dal českému umění konečně smysl pro skutečnost a řád, pracovní důslednost, uměleckou odvahu. Projevme jen přání, abychom na tohle sami mohli silou vůle bez obav z důsledků řádně navázat.

 

 

JAN NERUDA

 

        9.7.1834   PRAHA          ۞       22.8.1891    PRAHA

 

 

V Nerudově uličce 19 dnes sídlí snad jen čajovna o páté u jedné sestry umělce par excellence Petra Síse, je to tam na návrší na Malé Straně, vydejte se k nim, jestli někdy hodláte přijít na kloub zrovna vedle počítačových dat i nerozmazaným detailům o nositeli toho jména. Není to nositel mozku mdlého jako vymletého koryta v přívalu nádoru (na rozdíl od těch nešťastníků, co mají rozum a bystrý úsudek nejednou v koncích), tudíž z jeho díla nepocítíte trosku. Tento právoplatný majitel IQ v mozku měl bystrý úsudek jako Filip Topol, který náhle odešel na věčnost 2013. Jana Nerudu tohoto století by mohl klidně zastoupit i oddaný Psí voják Filip i jeho starší bratr Jáchym…

 

*

 

Tatínek se s Jeníkem rozhodně nikdy nebabral. Bývalý voják byl zvyklý na tvrdou drezúru a za padesát let svého života zažil mnohem víc bídy, nespravedlnosti, ústrků a ponižování než radosti a štěstí. Chlapce měl rád a upřímně se radoval z jeho čilosti a bystrosti. Jeník se díval na tatínka s obdivem. Když přicházeli sousedé na kus řeči, sedával přikrčen v koutku a ani nemukl, aby mu neuniklo ani jediné slovíčko z otcova vyprávění. Tatínek znal svět, viděl daleké cizí kouty, zažil rachot pušek a palbu děl a uměl pěkně a zajímavě vypravovat. V těch chvílích měl Jeník tatínka obzvláště rád a byl pyšný na to, že mu všichni sousedé pozorně a s údivem naslouchají. Ale ani za nic by chlapec nevylezl k otci na klín, prý to není žádná Himalájská atrakce, nepřitulil se k němu jako k mamince Micince, na jejíž večerní příchody byl natěšený celý den. A trafikant Neruda, mrzutý s přibývajícím věkem, starostmi o živnost i doléhající nemoci, by byl asi rázně a stroze odmítal strpět takový projev chlapeckého vděku. Neměl pro Jeníka mnoho vlídných slov, raději pokáral než pochválil. Co chvíli se mu na chlapci něco nezdálo, netrpěl mu žádné toulky ani zahálku, nerad ho vídal ve společnosti kluků z Ostruhové ulice, z Jánského vršku a z Hluboké cesty, přísně ho nabádal k pořádku a čistotě a ukládal mu pravidelné drobné práce, které se hravému chlapci ani za nic nelíbily. Starý Neruda (dle svého příjmení) nedovedl projevit svůj cit. Chodil rázným vojenským krokem, byl zamlklý jako sumec v řece a jeho projev měl strohost vojenských povelů. Byl dost načichlý svým zaměstnáním, dosti poznamenán z profese. Otec a syn po většinu dne drželi tichou domácnost, jako by si navzájem neměli co říci. Jeník musel potlačovat chlapeckou touhu po družnosti aspoň před přísným otcem a pomalu se stával samotářem. Zároveň však v něm ukotvil pocit, že mu tatínek křivdí, když mu brání v dětských hrách, které upřímně záviděl klukům od sousedů. Život je hra s jasnými pravidly pro každého a život má být hra, souhlasíte naplno tam u vašeho počítače?

 

Ale tatínek Jeníka stejně neuhlídal. Musel přece jen vobčas vodběhnout za pult navážit tabáku a obsloužit ctihodného zákazníka. V takovou chvíli se Jeník tiše protáhl zadními vrátky na dvůr, vyběhl vraty na ulici a co nejrychleji pelášil pryč z otcova dohledu na Jánský vršek nebo i do vzdálenějších uliček, kde hlučně dováděla drobotina z okolních domů. Ani chvíli neváhal přidružit se k nim, rád si vesele zadováděl a účastnil se horlivě jako punker všech her i drobných uličnictví. Hra se někdy zvrhla ve rvačku a Jeník v úderného jedince, co se domů navracel s potrhanými šaty, které sice maminka s povzdechem obratem vyspravila, ale fotřínek měl o důvod víc k pohotové nerudnosti. Ostatně výprask býval u Nerudů na denním pořádku, modřiny, boule, monokly a Neruda ještě po dlouhých letech vzpomínal na otcovu pádnou ruku, i když už vždy jen humorně naladěn a občas i s dojetím.

 

Tehdy ještě Jeník nechápal, že otcova uzavřenost, strohost, jeho nedůvěřivý vztah k lidem i zdánlivá příkrost nejsou jen projevem přehnané vojenské brutality. Chudák se tak obrnil proti bohatým, kteří pohrdali každým, kdo neměl zajištěno pevné postavení, pravidelný příjem, šaty bez záplat a oděrek, a kteří měli hafo času k zahálkám a procházení se po hradbách. Byla v něm zaseta venkovská nedůvěra podruha k sedlákovi. Však i Jeník brzy pozná, že je rozdíl mezi synkem chudého trafikanta a synáčkem mazánkem pana komořího. Měl by být na tuto chvíli připraven. Měl by, až dojde k tomu poznání, až zažije na vlastní kůži, jak krutě hněte bída, nést svou chudobu s pýchou, třebas i trpkou, ale ne s bolestí, od toho tu je název Sedmikráska chudobka, a jak se vyjímá v trávě. Měkkost a snivost je pro chudého člověka špatnou výzbrojí do života. Proto měl starý Neruda za zlé své manželce, že prý chlapce mírností a laskavostí rozmazluje. Barborka Nerudová byla sama vychovaná ve víře, že Pánbůh řídí svět moudře a spravedlivě, Bůh je božské požehnání k moudrosti. Z jeho vůle na světě máme bohaté a chudé, a proto musí člověk trpělivě snášet všechny těžké zkoušky: vždyť za utrpení na tomto pekelném světě čeká po smrti odměna na nebesích ustlaná.

 

Starý Neruda měl jinačí názory. Když byla bída příliš velká a příval starostí přemáhal jeho síly pražského mudrlanta, rozvíjel hořké úvahy o tom, jak je to na světě špatně zařízeno, když jedni mají paláce, kdežto druzí mozolnaté pracky a hladové krky v nuzných chatrčích. Dočkal se i toho, že jednoho dne přišel syn ze školy s pláčem. Učitel ho odbyl ledabyle a pojmenoval záplatovancem. Učitel taková sprostá prašivka, Jeník tam nedocházel jako žádná hanebná nášivka! Tentokrát položil otec těžkou, lety unavenou ruku na chlapcovu hlavu, pohladil Jeníkovy černé vlasy a po chvíli se pomalu, jako by nerad, rozpovídal…

 

*

 

Nerudův otec zemřel. Vznikly první básnické sbírky, přišla první, největší a zřejmě nejvěrnější láska, jak to u lásek tohoto druhu bývá. Neruda se zamiloval do Aničky Holinové a scházeli se většinou při tanci a pokračovali k biologickým hrátkám. Její otec, František Holina, pocházel sice z lesnické rodiny z Příbramska, snad Milín, snad Březnice, snad Pičín, ale proslavil se jako geniální imitátor textů starých rukopisů, které byly vždy k nerozeznání od drahocenných originálů…

 

*

 

Největší veselicí pro Nerudu a jeho druhy v literárním gangu, kteří měli přístup k rodince Holinových zároveň s Nerudou, byla chvíle, kdy na pokec dorazila Božena Němcová. Krásná paní s černými havraními vlasy, s hlubokýma smutnýma očima, ve kterých byste se i utopili rádi, a s pohlednou tváří jim připadala jako boží zjev z jiného světa. Když se někdy rozproudila její diskuze, uváděla je do jiného, jim neznámého světa kolem ratibořického zámku, kde prožila svá dětská léta, ale i do jiných koutečků, které procourala se svým stíhaným manželem a se čtyřmi dětmi – na Chodsko, Nymbursko, Liberecko i jinam. Neruda pochopil, že se setkal s neohroženou samicí bojovnicí, která dobře poznala stíny společnosti a postavila se celým jedním srdcem na stranu chudých a utiskovaných.

 

Bylo to v době, kdy si Neruda poprvé v životě bolestně uvědomil, že i on sám je rodem, myšlením, cítěním i lidskými osudy proletář. I šťastné dětství, které prožil v Ostruhové ulici, mu připadalo jiné než v době, kdy je žil, teprve s odstupem pociťoval všechny křivdy, kterých se mu v hojném množství dostávalo, protože byl potomek chudých rodičů, teprve teď si to uvědomoval, jak chudá je jeho milovaná maminka, a teprve když vstupoval do společnosti zámožnějších kámošů, těžce nesl, že si zdaleka nemůže dovolit to, co oni, protože nemá čím zaplatit sklenici vína anebo vyjet s nimi na celodenní výlet. Ale přece jen se dokázal vysekat za hranice Prahy, i když jen nedaleko odsud a občas, když se odhodlal zúčastnit například výletu, který zorganizoval právě založený a společensky velmi aktivní spolek Sokola. Přece jen viděl kousek světa vzdálenějšího od Prahy. Občas brával s sebou i Anču Holinovou. Jsou dochovány vzpomínky na sokolský výlet do Šternberku u Smečna, odkud se pochodovalo přes Slaný na Brandýsek a odtud se pokračovalo vlakem do Prahy na hlavák. Jiné výlety z Prahy byly za přáteli. Z Hálkova životopisu víme, že asi v roce 1858 byli Hálkovy rodiče pobouřeni anonymními nesmysly, které přicházely z Prahy a očerňovaly jejich syna, tehdy posluchače filozofie, že místo studia údajně zahálí čas toulkami a pivními flámy s kamarády a že by bylo lépe, kdyby ho tatínek povolal domů a postavil ho k výčepnímu pultu ve své hospodě. Tehdy poprosil Hálek Nerudu a Baráka, aby zajeli k nim do Bukoli a přesvědčili otce i matku o nepravdivosti těchto keců. Neruda i Barák vyhověli svému příteli a snad tehdy důkladněji poznal kraj Hálkova mládí i jeho prvních literárních prací, vesnice mezi Labem a Vltavou, Zálezlice, Buškovice, Líbezníce a Zátvor, snad i Hálkův rodný Dolínek a pravděpodobně tehdy poznal Neruda i Mělník, jak se zdá dokládat 18 krátkých básní z cyklu Z mělnické skály, které otiskl právě toho roku 1858 a které pak pojal do Knih veršů. Celková nálada těchto veršů ukazuje na Nerudův duševní stav z konce padesátých let. Jen na první poslech z nich zazní bujné veselí a vtip, ve skutečnosti se v nich více odráží hořkost i zatrpklá satira:

 

Ach, jak to víno červené

ve sklenkách jasně blyští,

ba jak ta lidská rudá krev,

když ze srdce prýští.

Snad se to všech těch bláznů krev

nám do lahví se shlukla,

jimž pro nějaký marný žel

kdys marně srdce pukla.

 

Snad našich nepřátel to krev,

již myšlenky se bojí

a proti všemu pokroku

jak čínské copy stojí.

Nuž pijme, pijme – pitím snad

krev špatnou předěláme,

a snad se pitím bláznovství

po celém světě zláme!

 

 

O jedné z lásek největších, ke Karolíně Světlé, se dočítáme v Románu lásky a cti Jana Nerudy a Karoliny Světlé, který je obecně znám z literární historie i beletristického zpracování. Odehrával se v Praze a ve Světlé pod Ještědem, kde po řadu let trávila Světlá svou letní dovolenou. Zamilovanému Nerudovi, který hned zahrnoval Světlou výčitkami, hned se jí klaněl jako světici, nestačilo, co mu skoupě napověděla nebo odsekla při nepříliš častých setkáních tváří v tvář. Toužil se dozvědět o své milované co nejvíc. Vyptával se společných známých i lidí, se kterými ho Světlá sama seznámila, aby odvedla nevítanou pozornost společnosti, libující si jako dnes v klepech a aférách, jiným směrem. Postupně nahlédl i do „rodinné kroniky“, když se chtěl dopátrat, kde má svůj základ morální vybroušenost Karolíny Světlé a její hluboké soucítění s lidskými osudy.

 

Karolína Světlá nebyla člověk o nic prostší, jednodušší než Jan Neruda. Vnější luxus nebo alespoň naprostý dostatek všeho, co dítě a mladý člověk potřebuje ke svému zdárnému vývinu, není ještě zárukou života bez problémů, pohodlného, schopného, šťastného! Etické zásady, ze kterých si postupně vytvořila svůj morální kodex, nebyly důsledkem výchovy v zámožné, společensky významné měšťanské rodince. Bylo v nich patrné dědictví otcových českobratrských předků, bylo v nich i mravní přesvědčení otcovo, který dospěl k jakémusi idealistickému humanismu. Ale byly zde i tradice a přítomnost podještědského lidu jako Chill s B.P.M., který tak dobře poznala ve Světlé na zahrádce i v okolních vesničkách.

 

 

ZEM BYLA DÍTĚTEM

 

Zem byla dítětem; myslela,

ona že vesmíru pyšný střed

a kvůli ní Slunce i obloha

a celý širý Svět.

 

Přišlo jí také už poznání,

divně se chvěje jí srdce dnes,

a je jí jak panence rozkvetlé,

když vešla v první ples.

 

Po sále hvězdy se chechtají:

„Velký svět není jí ještě znám,

však – hezounká, milounká panenko –

tys zato známá nám!

 

Na tebe my jsme už hleděly,

když bylas v poupěti drobný květ,

když rostla jsi do krásy – samý sen,

a sobě celý svět!“

 

Měsíček číhal hned u vchodu:

„Panenko, žádám vás – ať tak dím – ano

za taneček první i poslední

a za ty mezi tím!“

 

Jan Neruda: Písně kosmické

 

Poslední liebesbrief, který napsala Nerudovi, nebyl zrádným úhybným manévrem „přítelkyně“ Marie Němečkové Nerudovi nikdy doručen; Neruda by se byl dověděl, že se Karolína Světlá už ničím necítila svázaná, leda svou konvencí, a že nikdy nelitovala, co za krátkou dobu po Nerudově boku opravdově prožila, promyslela a také prosnila, Kosmické písně, komické dopady zpátky na zem:

 

„Vámi, pane, poznala jsem cit velký, ušlechtilý, mocný, tak mocný, že jsem jej nepopřela stojíc na pranýři a cítíc, že se země pod nohama mýma povoluje. Pruda navždy uletěla, poslední sen uvadl s posledními růžemi, kdo jich bude želet, uzrává-li místo nich na polích hodnotná zlatá žeň?...

 

…vždy se srdečně potěším, dozvím-li se jakousi vlídnou náhodou, že jste tak dojat a šťasten, jak jsem si vždy sama přála a nikdy přáti nepřestanu.“

 

Rok 1862, rok nejprudšího Nerudova citového vzplanutí, byl nabit politickými a společenskými událostmi. Redakční povinnosti volají, ale i jen vlastní novinářská poctivost a touha po happy endu, u všeho být, všemu naslouchat a přijít na kloub, dokázala zaměstnat mladého novináře natolik, že nebylo takřka dne, který by mohl věnovat jen svým osobním zájmům. Účastnil se všech velkých shromáždění, na nichž český lid manifestoval svou vůli po rovnoprávnosti a budoucí nezávislosti, jezdil na výlety, které pořádaly spojené umělecké a společenské kolonie, líhně talentů, a po devatenáct let – takřka po celou dobu jeho existence – denně sledoval dění Prozatímního divadla. Hlavní slovo v české politice měla tehdy strana staročeská, konzervativní, v jejímž čele stáli František Palacký, František Ladislav Rieger. Na jeho návrh byla odsunuta stavba velkého, reprezentativního Národního divadla, budovy, která byla koncipována jako velkolepý chrám českého znovuzrození, s příchodem koření a nešetřící moudrostí do svých bodrých řad, dvěma slovy vyjádřeno heslem Národ sobě. Rieger přispěchal s myšlenkou divadla, které nebude sice definitivní, zato však může být postaveno rychle, a to v jižní části místa, určeného pro budoucí divadlo Národní, k němuž by ostatně mělo být posléze připojeno.

 

Prozatímní divadlo bylo postaveno. Jednou z jeho slavných hereček se stala Otýlie Sklenářová–Malá. Dnes slaví Květy, moje loni zemřelá teta Květa se sice vdala také jako Malá, ale jaká to byla skvělá herečka k pohledání! Jako děvče se slečna svěřila Janu Nerudovi, že se chce stát herečkou. Do svých vzpomínek pak zaznamenala dialog, který je součástí knihy…

 

„Děťátko,“ řekl Neruda po chvilce mlčení, „vzdejte se takového úmyslu, nevíte, co chcete!“

„Jakže, já nevím, co chci? Toť horoucí touha mé duše. Soudíte tedy, že jsem bez nadání?“

„Nadání,“ opakoval po mně Neruda, jako by se probouzel ze snění. „Nevím, máte-li je, avšak tolik vím, čeho se vám naprosto nedostává, nemáte troufalé bezohledné výbojnosti, první to podmínky pro divadelní kariéru, nedovedla byste raziti cestu přes jiné v dráze vám překážející, neuměla byste hájiti s patřičným důrazem svého postavení a svých smělých zájmů, takže v mnohých vavřínech, krokům vašim podestýlaným, šlapala byste často po trní a hloží, trpěla byste mnoho a povykovala z toho jen samou hrůzou.“

 

Byla to vlastně dost prorocká tvrzení!

Zachovala jsem se, jak zpravidla činíváme vůči dobře míněným radám, jež se nám nezamlouvají, nelíbí a příčí. Neposlechla jsem.

 

Slečna Malá vystoupila poprvé na scéně Prozatímního divadla v hlavní roli Schillerovy Panny orleánské 3. května roku 1863…

 

*

 

Lásky odkvetly, zůstala práce. Z nedokončené knihy citujeme stať o Nerudově slavném fejetonu o Prvním máji 1890.

 

4. květen roku 1890. Toho dne vyšel v Národních listech fejeton pod značkou rovnoramenného trojúhelníku, nejslavnější naší novinářskou značkou, pro kterou po třicet let a čtyři měsíce a 14 dní hledali čtenářky a čtenáři Času, Hlasu a zejména Národních listů Nerudovy fejetony. Je datován 3. května a začíná známými slovy: „Byl první máj…“

 

Neruda byl toho roku sice teprve šestapadesátiletý, ale předčasně zestárlý, neadekvátně senilní, zmořený nákazami, osamělý starý mládenec, bez cizí pomoci neschopný fungovat normálně v samostatné chůzi. Ale celým srdcem byl novinář, který chtěl zůstat u všeho, co žene lidstvo vpřed, i básník, který dle Fučíkových slov „nezapomínal být vždy nakloněn chudému světu svých dětských let“.

 

Nedochovaly se nám zprávy, odkud sledoval Neruda dělnický průvod. Ale lze si snadno vyvodit, že vyšel z přízemí baráku číslo 1382–14 ve Vladislavově ulici, kam si pro něj ve stanovenou dobu došel veřejný sluha, jeho pravidelný průvodce, a že pomalinku kráčel, opíraje se jednou rukou o hůlku a druhou o sluhu, k ulici Purkynově nebo Charvátově, a odtud na třídu Ferdinandovu, dnešní Národní. Tam se na chvilku zastavili, aby si starý pán odpočinul. A v tu chvíli, „se pojednou se začalo hrnout procesí směrem od Prašné brány; dělníci se ubírali z karlínské schůze na pražskou demonstraci.“

 

„Dělníci jdou skoro mlčky, jako když je vídáme chodit navečer ze šichty: zamlklé, na slovo skoupé, s tváří nelíčenou. Červené odznáčky, červené kravaty – klikatým bleskem projela mozkem vzpomínka na Komunu, na rudé prapory a zkrvavenou Paris. Tenkráte poprvé jsem ji viděl na lidech, tu temně rudou barvu světového odboje – zachvěl jsem se. Kupodivu – kupodivu! Tytéž barvy, černá na temně rudé půdě, které vlály nad hlavami husitských bojovníků za svobodu náboženskou, tytéž barvy dnes vlají nad hlavami bojovníků za úplnou rovnost občanskou!“

 

*

 

Jan Neruda se narodil v roce 1834 a umíral bezbolestně novinářsky bez skrupulí chvíli v roce 1891. Je nám zářným příkladem novinářské poctivosti nevídané tak poměrně frekventovaně v roce 2015, příkladem píle, zaujatosti, básnické průzračnosti a ryzího nefermentovaného charakteru s Fernetem po ruce… Yeah.

 

 

https://www.youtube.com/watch?v=jizvA8FaD_8

 

Westbam – „Music“ (starring The Very Kenny) 1988

 

„The Age Of The DJ Mixer“ (Vielklang – EFA 04251-26)

 

https://www.youtube.com/watch?v=HlGv7YRF9ts

 

Westbam: Live in Leningrad 1988

 

https://www.youtube.com/watch?v=7YrOyu_EOUI

WestBam – „Do it in the Mix“ (Edit) 1988

 

https://www.youtube.com/watch?v=4xRJ6j9MkbQ

 

Westbam – „I Can't Stop“ (A Homeboy Versus Westbam Mix)

 

https://www.youtube.com/watch?v=h1rVxRgKcwI

 

„Callas“ – Vox Mystica

 

 

 

S TROCHOU MODRÉ ORCHIDEJE POMYŠLENÍ V ELEGANTNÍM POKUŠENÍ NAPRUŽENÉ LILIE 

 

Tak dává nám život smysl? Jako nejedno smyslné políbení od včely?

kóje u Tróje pro kobylky, kam až jejich šance na klus dospěly?

a uťali by pochybnostem tipec, zamáčkne snad Jupiter znalec žížalu?

Krista zmohl zkrvavený kříž, elegantní Karkulka, ta ráda bez obalu křížalu

modrá orchidej je znak indiánských přísloví a lilie snad chloubou

nikdy nezaměňuj odvahu za bakterie, dobíjej skutky ráznou touhou

honba za senzací není honitbou a kvaltem ke zvýšené vášni

pokud holka není senzace a nevysloví specificky svůj důvod zvláštní

Sherlock Holmes miloval pekařky na ulici s preclíky prakticky takticky a pod lupou

nevybral by si žádnou „fidorku“ zpomalenou zbabělou ani vyloženě tupou

ženská je jak Fidorka před upotřebitelností i opatrným rozbalením

chutná a taky křupe s příchutí jogurtu či cherry rtů s jarním pochválením

ženská je jak živá voda pro atletické přebory nenáročný úděl na hubnutí

vyhecuje, vyrajcuje i mnohé horoskopy aniž by projevila na nervy vypnutí

ženská je ideální rostlinka v říši chemie prémie studie bez plevelů

protože velké pivo má ideály, tak nestrpí pletení klamných vyvrhelů

ženská je jak zpěvačka Neneh Cherry po berlínském tahu

s vojáčkem se promenádují pod Lipami až na mondénní Prahu

ženská je jak šanson v netušené podobě zfilmovaných šlágrů

a hádáte, co bude dál, jestli půjde spojit nota za notou noční groove mandragoru

ženská je jak tenis při podávání servisu lačný Elvis s raggatóny na kurtu

sleduješ přihrávky, počítáš aport s rýmy v celofánu bestsellerů na pultu

ženská Tě nevykolejí, ukáže Ti svou galakticky nezapomenutelnou projížďku

přes hory a doly, přes údolí mohykána, přes kouzelné strže dvou hladkých kožíšků

fyziko riziko mystiko nábožná zmateš možná neomylnou chůvu k pohledání

motýly mají své dny záletů do rozkvetlých hájemství bez častých uvadání

víte co, život je nadílka s klasikou a kamera s roztáčením kola štěstěny

život není kosa na kameni, leč pohozená kosa v trávě s odpovědí ozvěny

život je namáčení při plavbě na hladině, výskyt vůně v tenké kopretině

ženská je znázornění povícero rarit pěstěná krása s pohledy mistrů v Albertině

žádné muzeum neumí skloubit budoucí jev s prožitky velké noci

ale to dokáže ženská jak květina a prozřetelní plantážníci proroci

Jules Verne odžil bujnou fantazii, tudíž já i tuhle výzvu jako sci–fi zásah prožiju

u šenkýřek nebo štamgastek přání, že s nimi skleničku nejednou jarně popiju

v Tuilerijských zahradách culení na chrličových postavách jarní Paris rozuzlení

nedobytnost dráždí rytíře pro chvíle souznění peprnost pokušení pro rty k našpulení

s inspektorem, jenž není FBI špionem, neshledáš to hlavní pohlavní pouto, balet baret 1 pozdvižení

s trochou tolerance v taktu a s taktikou magicky z extravagance zůstáváš věrná napružení 

 

 

 

LAPIS LAZULI 

 

Povšimnout si událostí bez obav v opatrnosti

zabíjet něžností nebo tetovat tetu velkou hloupostí?

ne, nejsem houba prašivka, já jsem klobouk i noha jedlá ¨

jako partizánkám zálusk na řízky nebudu oschlá bedla 

já nehraju na schovku ani na slepou bábu

mám svoje pro a proti a dvojí účetní žábu

lapis lazuli kdyby se Vaše orgány přezuly

do žabek a šly šlapat vodu na šlapadle

pak nebudu chobotnice ani odkaz Corrado Cattaniho na tak jarně jemném chapadle masívně attack!

 

 

 

LOKOMOTIVA MEZI ŠKOLÁKY

 

EMIL ZÁTOPEK

 

ATLETIKA – BĚH NA 5 km

LONDÝN 1948

 

BĚH NA 5 km, MARATÓN

HELSINKY 1952

 

„Chlapci a děvčata, kdo zná jméno Zátopek?“

Prořídlý les rukou.

„Holič od nás z paneláku, mají psa.“

„Fotbalista.“

„Běžec, co porážel celý svět.“

„Prosím, naše babi říká dědovi: ty utíkáš pořád z domu jako Zátopek. Přitom děda sotva chodí…“

„Tak dost, děti. Já mám teď milou povinnost vám Emila Zátopka představit, přijal pozvání k nám do školy na besedu a…“

Dupání střídá aplaus. Školní jídelna, nacpaná, jako když jsou k obědu kuřecí prsní řízky, se chvěje v základech. „Ticho, no tak klid,“ těžko lze zastavit vlnu příboje, kterou vzedmula příležitost hlasitě projevit nadšení, že se tahle beseda koná místo nudno-trudno-nezáživno-suchopárno-hustilo-blablabla-akurátního vyučování.

 

Zátopek vstává, uklání se jako principál, objímá přítomné veselýma dobráckýma očima. Učitelka bezradně odkládá papírek se základními sportovními daty o besedujícím hostovi v domě.

„Tož já jsem mezi vámi moc rád, chlapci a děvčata. Jak byste se mohli na mne pamatovat. Když jsem překonával světové rekordy na tratích od pěti do třiceti kilometrů, vozily se vaše maminky ještě v kočárku, takže…“

„Kolik?“ Odvážný hlas z pléna.

„Co kolik?“

„Kolik těch světových rekordů jste překonal?“ 

„Aha, celkem osmnáct.“

 

Obdivné i nedůvěřivé zahučení.


„Bylo to v padesátých letech. Vyhrál jsem pár titulů mistra Evropy, pár olympijských zlatých medailí, párkrát mě vyhlásili za nejlepšího sportovce světa,“ říká a div se nečervená ostychem a skromnou povahou. Nikdy nesnášel vychloubání a teď mu to připadá právě tak.

 

Honem dodává: „Jenže ono to nespadlo do klína samo. Naběhal jsem v zimě stovky a stovky kilometrů navlečený do trojích tepláků a těžkých bot, zatímco ostatní atleti čekali, až sleze sníh. Někteří kamarádi se ode mne odvraceli, prý jsem moc svědomitý, ale jinak to přece nejde. Třeba zahradník, kdyby chtěl vypěstovat krásnou zeleninu, tak neexistuje, aby na záhon chodil jenom ji škubat. Teprve když je svou činností hluboce zaujatý, když tomu hodně věnuje svou péčí, ta zahrádka mu to stonásobně vrátí. A ve sportu je to stejné. Máte-li vítězit nad soupeři, musíte nejdřív zvítězit nad svou pohodlností.“

 

„Kecá,“ naklání se známý uličník ke spolužákovi.

„Počkej, neruš,“ slyší šeptanou odpověď.

„U nás byl jeden atlet, nádherně urostlý, prostě běžecký elegán, když byly nějaké závody míň kvalitně obsazené, tak si je odklusal a po nich řekl, že běžel na dvojku, trojku prý tam ani nehodil. Já jsem žasl nad tou jeho suverenitou, já byl naopak úzkostlivý, abych nikdy nezaběhl špatný čas, abych si  n e z v y k a l   běhat pomalu. I na závodech v malém městečku jsem pádil jako najatý…“

 

Zátopek už „pádí“ i v řeči. Kdo ho zná, ví, jak poutavým dovede být vypravěčem.

 

„Ten elegantní atlet, co jsem vám o něm povídal, to daleko nedotáhl. Víte, ono všechno není jenom ve svalech a dobře stavěném těle, to by olympijští vítězové byli jen samí manekýni, a to přece není pravda. Třeba takový Novozélanďan Halberg, olympijský vítěz z Říma. To byl málem invalidní člověk, toho při ragby tak zvalchovali, že měl zborcený hrudník, a jednu ruku málo hybnou. Jenže ta jeho vůle po vítězství, schopnost přijímat dřinu, ta přetrumfla ty zdatné a urostlé. Já taky na dráze vypadal všelijak. Karikaturisté mě kreslili jako lokomotivu, jednou o mě napsali, že jsem běhající elektrárna…“

Výbuch smíchu. „Psst, ticho,“ děti se samy okřikují, chycené na udičku zvědavosti.

 

„To mi ještě lichotili. Vzpomínal jsem na Halberga, toho do Říma přivezl světově uznávaný trenér Lydiard. S ním ještě dva málo známé mládence a představte si: vybojovali tři olympijské medaile. Gratuluju Lydiardovi a on mi povídá, že to není problém, když prý mu dám mladého zdravého kluka, který je rychlý jako sprinter a taky vytrvalý, do tří let z něj udělá světového rekordmana, jen mu to nadávkuje podle té tratě. Schválně prohodím: a co kdyby to byl takový kluk, jako jsem já, tedy absolutně bez sprinterských předpokladů? Podrbal se ve vlasech a přiznal, že jsem ho doběhl, protože by přece mělo platit, že z krávy gazelu nakrásně neuděláš. Prý by takovému klukovi doporučil hrát šachy a pěkně by se zmýlil. Ve škole se učíte, že výjimka potvrzuje pravidlo. Já asi byl ve své době výjimkou, protože jsem si uložil nezvykle velké tréninkové dávky (i psa v běhu uřítil natolik, že druhý den raději zkoprnělý ze zážitků pro svoje packy zalezl do boudy). Třeba úsek čtyři sta metrů jsem s meziklusem běhával až šedesátkrát naplno, denně to dělávalo kolem čtyřiceti kilometrů. Říkali, že se uštvu, že budu přetrénovaný, ale já si naopak o ostatních myslel, že jsou nedotrénovaní. Tenkrát… co chceš? Tamhle se někdo hlásí…“

 

„Dělal jste taky gymnastiku?“

„Jestli myslíš kotrmelce při hledání správných tréninkových forem, tak ano. Praxe nepodložená teorií je vždycky krokem do tmy. Dnes už je ve sportu tréninkový proces vědecky zmapovaný, ale já musel neustále vymýšlet, bylo to neověřené. Lesní cesta s různými překážkami mi nahrazovala dnešní posilovny s přístroji na jednotlivé partie svalů. Střídal jsem šest teplákových souprav, polovina z nich byla pořád propocená. Doplňkovou gymnastiku podle dnešních představ jsem tedy nedělal. Říkal jsem si: pes taky nedělá gymnastiku a jak dovede běhat.“

 

„Pane Zátopek, kdy jste poprvé překonal světový rekord?“

Otázka chlapce z první řady, který od počátku sleduje vyprávějícího s mírně pootevřenou pusou, jako by chtěl slova od legendy polykat.

„V devětačtyřicátém v Ostravě, na desetikilometrové trati. Světový rekord držel Fin Heino. Legendární a dlouho neporážený běžec s krásně dlouhým krokem. Rok předtím jsme se střetli na prvních poválečných olympijských hrách v Londýně. Tehdy se běželo za ukrutného, naprosto neanglického vedra…“ Zátopek přimhuřuje oči, vrtí se na židli, v té chvíli už není ve školní jídelně, ale v hlubinách wembleyského stadiónu se vrhá na pospas vteřinové ručičce, třicítce nejlepších vytrvalců světa a osmdesáti tisícům diváků…

 

Tlačenice loktů, trhavý dech soupeřů, pozor, opatrně, ať tě někdo nezraní hřebíkem tretry. Držet mantinel, držet určené tempo, teď, ano, teď prokmitla v rukou Karla Kněnického na tribuně bílá látka, takže je to dobré. Rozpočetli tenhle závod na čas 29:35, kolečko za jedenasedmdesát vteřin, signalizace bílými trenýrkami nebo červeným tričkem je jedinou kontrolou tempa. To místo, kde sedí Kněnický, si vtiskuje do paměti. Heino a několik dalších vyrazili jako splašení. Jen ať si utečou, teď to chce chladnou hlavu, nenechat se vyprovokovat, lékárnicky hospodařit se silami…

 

Šesté kolo, pole běžců se smršťuje a natahuje jako žvýkací guma Pedro, Sevak, Donald. U mantinelu už není tak těsno. Běží na konci druhé desítky závodníků, ale stále v dohodnutém tempu. Bílé trenýrky v rukou Kněnického ho o tom přesvědčují. Dobré je to…

 

Vůbec to není dobré! Další tři kola a z tribuny přichází varování. Vedoucí atletické výpravy si může umávat ruku s červeným trikem. I Zátopek víc rudne, zabírá tretrami energičtěji, míjí soupeře za soupeřem. Už je čtvrtý, třetí, druhý, už dýchá na záda Heinovi, předbíhá ho. Lehkonohý Fin si to nechce nechat líbit. Znovu útočí na první pozici. Na tribuně však stále kmitá červená, Zátopek začíná být v závodnickém tranzu, nasazuje svůj pověstný trhák a vzdaluje se vysílenému Finovi o třicet metrů. Levá, pravá, obličej zalitý potem nabírá grimasu obrovského úsilí, míjí první soupeře, kteří zůstali zpět o celé kolo…

 

Veliké sólo, i když teď už značně nepřehledné. Netuší, že tribuny nejdřív vyděsil a pak nadchl, že světový rekordman (po 6 400 m) se zmučeným obličejem a na kost ztvrdlými svaly vzdává. Stále vidí na tribuně červenou, ale možná jsou to jen červené kruhy před očima. Mučí se, ale právě tohle umí. A už míří k cílové pásce s obrovským náskokem v novém olympijském rekordu 29:59,6 min. Je to vše pohlcující příval štěstí. Cítí se vysílený, ale ne tak, aby nemohl za cílem sledovat těžkopádně dobíhající soupeře. Marně mezi nimi hledá Heina. „Uštval jste ho,“ vysvětlují rozhodčí.

 

„Takže světového rekordmana na deset kilometrů jsem tenkrát uštval,“ procitá ze vzpomínek. „Ale ne jeho světový rekord. A na ten ses ptal viď?“ Dívá se na blonďáčka s pootevřenou pusou v první řadě. Ten kluk má v očích nádhernou zvídavost, napadá ho.

 

„Tak ten jsem překonal až za rok v červnu ve Vítkovicích. O sedm vteřin časem 29:29,2. Jenže on se ten skvělý finský běžec nevzdal. Začátkem září přišla zpráva, že ubral z mého světového rekordu vteřinu. Víte, tohle je na atletice krásné, souboje i na dálku, protože všechno lze změřit a spočítat. Já se tehdy smířil, že se zas obuju do rekordu až na jaře v padesátém roce. Ne však mé okolí. Často jsem slyšel: Emile, to si necháme líbit? Marné byly moje námitky, že už je na krku podzim, že nemám na rekord natrénováno. Tak natrénuješ, říkali s takovou nadějí v hlase, že nezbývalo, než být zase k sobě nemilosrdný. Den pokusu byl stanoven na 22. října zase do Vítkovic. V tichosti, jenže stejně se to objevilo v novinách. Když jsem pak přijel a viděl, jak severák na dráze prohání spadané listí, dostal jsem i já vítr, že zklamu dvacet tisíc diváků, kteří tu mrzli. Na osmém kilometru na mne přišla krize, světelné stopky podle mezičasů ohlašovaly, že zůstávám sedm vteřin za světovým rekordem Heinovým. Diváci si mohli vykřičet plíce, abych přidal. Tak jsem na to šlápl a ono se to povedlo.“

 

A zase zvedá ruku blonďáček s dychtivýma očima z první řady: „Já taky běhám v atletickém kroužku. Trenér nám říkal, že jste na olympiádě v Helsinkách vyhrál závod na pět i deset kilometrů a pak ještě maratón. Mně to připadá neuvěřitelné, prostě jako nesmysl.“

„Sedláčku, nebuď drzý,“ zvyšuje hlas učitelka.

 

„Ale vždyť má ten chlapec pravdu. Takových se našlo, kteří pochybovali, že je to vůbec možné. A potom zase ze mne málem udělali nadčlověka. Ale ono to bylo možné. Tenkrát. Už jsem vám říkal, že jsem v tréninku naběhal mnohem víc než ostatní. Jenže pak se s náročnějším tréninkem roztrhl pytel. Začalo docházet na štrekařskou specializaci, časy šly dolů. Já i v těch Helsinkách – má série olympijských startů tam začínala desítkou – zaběhl tuhle trať skoro o tři čtvrtě minuty rychleji než na předcházející olympiádě. Že vyhraju, s tím se doma počítalo, jenže kdekdo se domníval, že bych měl při návratu ukázat celníkům na Ruzyni ještě další zlatou medaili – ze závodu na pět kilometrů. A já o tom snil taky. Vůbec to nebylo lehké…“

 

Zátopek se zajíkl, slova mrznou u úst. Už zase utekl ze školní jídelny, do plic se bolestně dere mráz. S kulichem staženým přes uši vyklusává v zajetí mimořádně kruté zimy nekonečné kilometry přípravy na olympijský rok 1952. Pak zas rekreanti v Krkonoších kroutí hlavou nad tím zarputilcem, který se na běžkách nepřestává prát i s vánicí. Stačit rychlobruslařům na zamrzlé Vltavě? Jen kdyby nepřekážely ty dlouhé nože. Smějí se mu. Pošklebují. Zkouší to znovu a znovu, je k neutahání. Trénovat se musí, zvlášť když má za chvíli na krku třicítku. Na světových drahách se v posledních dvou letech objevují noví, mladší, ambicióznější, rozdá si to s nimi, ale to chce ždímat ze svalů rychlost, oženit se s ní. Konečně pláčou rampouchy a slunce vysušuje strahovskou dráhu. Od dubna ji zalévá potem. Vymyslel nové doplňky pro posílení výbušnosti. Patří k nim vržiště a koule stejně jako laťky pro skok vysoký. Dře. A pak se poprvé (!) nechá překecat po tréninku k masáži. V místnosti je zima. Angína. Dokonce hnisavá. Polyká acylpyriny a se zoufalstvím sleduje, jak nenávratně mizí dny z kalendáře. Nakonec zdrhá z postele na strahovskou dráhu, protože věří, že jeho nejlepší medicínou je trénink. Angína je pryč, forma však jakbysmet. Cítí se malátný jako jarní motýl. Skeptická myšlenka: v Helsinkách se zesměšním, nemám tam co dělat. Honem ji zašlapává. Samozřejmě tretrami, nad nimiž se kmitají nohy. Odlet do olympijského města až se druhou částí výpravy. Na dráze v Otaniemi však končí jako první. Týden chybí, než je startér výstřelem vyžene na trať desítky, nejvyšší čas vylaďovat formu. Po sedm dní si ponořený sám do sebe s citem jemného mechanika pohrává s každým svalem, s nahromaděnou energií. A pak od čtvrtého kilometru ukazuje záda třiceti soupeřům, mnohé při velkém sólu předbíhá o několik kol.

 

„A potom jsem musel ještě víc utíkat před obdivovateli a lovci autogramů. Ve Finsku je jich moc a dlouhé běhy oceňují, obzvlášť když měli takové veličiny jako Nurmi a Heino. Víte, já s každým rád pohovořím, rád se podepíšu, jenže když je to tisíckrát od rána do večera, může to pěkně unavit. A já musel být svěží, olympijský závod na pět kilometrů, to byl pořádný strašák. Před čtyřmi lety v Londýně jsem na té trati pustil moc dopředu Belgičana Gastona Reiffa, pelášil jsem pak za ním jako zjednaný a už jsem ho nedoběhl. Čtyři desetiny vteřiny mi na něj chyběly. To je míň než jedno nadechnutí. A Reiff, kterého za to vítězství doma povýšili do rytířského stavu, tu byl opět a se skvělou kondičkou. Taky s výzvou – já nevím, možná mu ji vložili do úst jenom novináři – teď prý se teprve ukáže, kdo z nás dvou je lepší. Ale skutečným favoritem toho závodu byl tempařsky vyvážený a rychlý Němec Schade. Jedna z nových běžeckých hvězd. Mezi ně patřili i vynikající Angličané Chattaway a Pirrie, stále se lepšící Anufrijev ze Sovětského svazu. Taky s černým Francouzem původem z Alžíru Allainem Mimounem bylo nutné vážně počítat. Nádherný člověk a sportovec, při světové válce ho kulka málem připravila o nohu, a přece si v Londýně i Helsinkách za mnou na desítce doběhl pro stříbro. Kamarád, už před několika lety přes varování domácích odborníků přijal za své moje náročné tréninkové metody. Když řekl finským novinářům, že Schade je nebezpečný, vyhraju prý však opět já, protože proti mně se prostě nedá nic dělat, bral jsem to spíš jako kompliment. Den před závodem mi někdo přistrčil k ciferníku výtisk New York Herald Tribune, kde se ironicky psalo o pošetilém Čechovi, který se chce pokusit o druhou zlatou medaili. Měl jsem z toho všeho hlavu jako starosta, sotva jsem ji unesl, když jsem vyklusával a vdechoval kyslík mezi borovicemi. Na Helsinkách je totiž krásné, že les vzrůstá přímo do města, najdete ho všude a já toho s potěchou využíval. Jenže najednou tu byl les mávajících rukou, a vůbec ne tichých. To pak jste jako mraveneček na dně hlubokého talíře, všude kolem a nad vámi to hučí, mručí, tohle sportovec nesmí moc vnímat, nebo ho to porazí předem. Nakonec si oddechne, když už je odstartováno a může upalovat. K rozběhu nás nastoupilo pětačtyřicet, k finále patnáct. Ale já moc neupaloval. Rozpočetl jsem si tempo na čas 14:10, a když se to poskládalo u mantinelu, byl jsem předposlední. Koukám, jak se Schade na špici urputně tahá o vedení s Chattawayem, říkám si horké hlavy, takhle už teď plýtvat silami, ještě je čas…“

 

Už vůbec není čas! Kovový hlas zvonce přehlušuje siréna řevu. Poslední kolo, poslední výprodej energie. Desetitisíce na tribunách vstávají. Zátopek už je dávno ve hře, už vede. Řádí mezi soupeři jako tajfun. Nikomu nedopřává trhák, ani Reiffovi, kterého tím nutí k rezignaci. Zakusuje se tretrami do dráhy, nakrčená záda, pádlování rukama, pravice trochu výš než levice, je bezpečně první. Ale… co to? Nezadržitelně ho míjejí tři běžci. Mrkne po nich zoufale okem. Potem zalité a pomačkané masky místo obličejů, a přece v nich jiskří dravá i triumfující ctižádost: Schade, Chattaway, Mimoun. Získávají metr, dva, šest metrů náskoku, je to jako obrovská černá propast, nad níž únava přervala lano. Je vůbec ještě čas na chladnokrevnou myšlenku? Tribuny už Zátopka odepsaly, on však ještě stále ze svalů nevyždímal zbytek energie. Šetří si ho do poslední zatáčky. Teprve v té chvíli padají stavidla a praménky zpěněné krve poháněné vůlí dávají tvrdnoucím svalům novou mízu. Dere se za unikajícími. Po decimetrech. Každým záběrem nohy. Už je u nich, loket vedle lokte, už zase slyší jejich trhavý dech, jako by měli v hrudi místo plic struhadlo. Už je v čele, posledních deset metrů, s rukama pumpuje i hlava, stále si však hlídá prostor za pravým ramenem, ne, teď už ho nikdo neohrozí, cílová šachovnice…

 

„Vidíte, jak jsem se při tom vzpomínání zadýchal,“ říká a mladí posluchači naopak nedýchají. „Při pročítání nádherných telegramů z domova jsem se definitivně rozhodl: zkusím ještě maratón. Jedni mne v mém rozhodnutí podporovali, druzí tvrdili, že jsem snílek fantasta. Ono to bylo dost odvážné, konkurovat maratóncům s dlouholetým speciálním tréninkem, jít naplno tři těžké olympijské závody během osmi dnů. Určitě jsem byl mezi osmašedesáti maratónci na startu jediný, kdo tuhle trať běžel poprvé.“

 

„Ale vyhrál jste jí!?“

Nadšený hlas s podtónem otázky.

 

„Nu ano. Patnáct kilometrů vedl Angličan Peters, velký favorit, a já se Švédem Janssonem jsme se pustili za ním. Postrkoval nás vítr foukající do zad, jenže po obrátce jsme zas museli vítr prorážet. To už byl Peters za námi, a za občerstvovačkou na pětadvacátém kilometru koukám, že jsem někde ztratil i Švéda.“

 

„Občerstvil jste se?“ Zase ten zvídavý kluk z první řady.

„Človíčku, kdepak. Občerstvovací stanice jsou nebezpečné. I když ústa vyprahla, musíš odvrátit hlavu, protože už pohled na osvěžující nápoj nebo jenom na plátek citrónu změkčuje a oslabuje tělo, a to by pak třeba odmítalo další trápení. A maratón je obrovské trápení, překonáváš krize, vypotíš taky nějaké to kilo váhy. Rozhodně však podobnou odtučňovací kúru bez tréninku nedoporučuju. Měl jsem ještě čtrnáct dnů potom krví podlité prsty u nohou, ale v tom závodnickém tranzu člověk bolest nevnímá, příležitost už jsem nepustil. Do brány stadiónu jsem dobíhal s náskokem dvě a půl minuty, tehdy proti zvyklostem spustili olympijskou fanfáru, určenou pro slavnostní ceremoniál. To vím jen z vypravování, protože mozek mi třeštil, měl jsem skleněné oči, do cíle jsem však trefil a ještě stačil trochu zaspurtovat. Když ohlásili, že jsem do třetice v cíli v novém olympijském rekordu, diváci se mohli zbláznit. Tak dlouho tleskali, až jsem – aby je nebolely ruce – přidal ještě čestné kolo.“

 

V přecpané a zadýchané školní jídelně náhle rachotí židle, chlapci a děvčata vstávají a tleskají a rezonuje to stejně jako před desítkami let na vyprodaném stadiónu v Helsinkách.

 

„No tak, do tříd, no tak,“ hlas učitelky, smířené s tím, že v nastalém zmatku nebude moci veřejně poděkovat besedníkovi, že nedokáže otrhat stále rostoucí hrozen žadatelů o autogram.

 

„Pane Zátopek, já taky. A s panáčkem. Prosím vás. Mně dvakrát, to mám pro bráchu. Pane Zátopek, běháte ještě teď?“ Odpovídá, aniž by zvedl hlavu od nastrčených bloků.

 

„Teď po šedesátce? Proč ne, běhat se dá vždycky. Jen si na to radši s manželkou Danou zajedeme do Staré Boleslavi a jsem rád, když nás nikdo nevidí. Zasvěcený pozorovatel by si totiž řekl: vida, takový to býval rekordman a teď je to pěkná houska, sotva plete nohama…“

 

Školáci s brebentěním postupně opouštějí jídelnu.

„To je legrační člověk, ten Zátopek.“

„Vole, jenom legrační?“

 

*

 

Švýcarsko ve městě Lausanne nedaleko Ženevy postavilo našemu hrdému a skromnému bojovníkovi památeční sochu, když jeho vlastní národ sotva kdy nějakou sochu na poctu Emila Zátopka vykutá, jako učitel i jako elegantně rafinovaný sportovní duch se osvědčil na jedničku…

 

 

V EMILOVĚ STÍNU

 

DANA ZÁTOPKOVÁ

ATLETIKA – OŠTĚP

HELSINKY 1952

 

„Když jsem poprvé přivedla Emila k nám, můj otec, zkušený pán, řekl: – To je ten běžec? Všechno naznačuje, že bude velice slavný. Život s takovým člověkem nebývá nikdy jednoduchý. Každý ho plácá po rameni, on se z toho taky může všelijak charakterově pokazit, ženské za ním přibíhají a tak. Musíš mít obrovskou trpělivost a pochopení.

 

Otec měl tenkrát úplnou pravdu. Ale musím zas říct, že náš společný život byl opravdu plný, že i přes všelijaké kotrmelce stál za to. Rozhodně to nebylo a není pohodlné odpočívání na nějakém kanapi. Tím, že jsme byli dva, se sport stal zcela beze zbytku i mým osudem. Já jsem jako děvče vůbec neměla ctižádost ve sportu vyniknout, jen jsem prostě ráda mrskala tělem. Teprve když jsem viděla, jak Emil trénoval, jak tomu dovedl až s bláznivým zaujetím všechno obětovat, nakazilo mě to taky. Ono to bylo, jako když vedle vás teče dravým proudem řeka. To prostě nejde, abyste neskočili do toho proudu. Tak jsem se nakonec i já začala cílevědomě plašit za těmi nejvyššími výkony, myslet na olympijskou medaili. No a v Helsinkách 1952 to vyšlo. Během jediného odpoledne jsme oba přijímali zlatou olympijskou medaili. Nejdřív Emil za běh na pět tisíc metrů a pak já za hod oštěpem. Novináři se mohli tetelit blahem, protože to bylo poprvé v historii OH, kdy manželský pár, navíc v jediný den, dokonce těsně za sebou, vyhrál olympijský závod.“

 

Průhledná sklenka noci, ve které plave velký měsíc. Vlastně dva měsíce, ten druhý s milimetrovou přesností narýsovaný na nehybnou hladinu jezera. Jen sem tam sebou mrskne ryba a pár zatoulaných vlnek se marně pokouší pohnout loďkou přivázanou k lávce. Šplouchnutí, tenké zaskřípání. Jinak obrovské meditační ticho. Napadá ji, že kdyby tu chvíli nahrávala na pásku nejcitlivějšího japonského zázraku výkřik techniky, zachytil by pouze tep srdce. Vyrovnaný a klidný tep srdce člověka, který se dobral pocitu absolutního štěstí.

 

Na lůžku chaty ženské olympijské vesnice v Otaniemi bylo po takovém dni k zadušení. Marně tiskla hlavu do polštáře, stahovala žaluzie víček. Nakonec tiše, aby nevzbudila spolunocležnice, vklouzla do tepláků, nezapomněla vzít krabičku se zlatou medailí a seběhla dolů k jezeru. Sedí na lavičce u srubu opuštěné sauny, pije vzduch kořeněný vůní jehličí, všude kolem jezera se jako mlčenlivá kulisa kudrnatí lesy. Finská pohoda jako pralinky Finlandia. Zdá se jí, že je hostem u tichého mlsání z obrovské bonboniéry noci s hvězdami ve stříbrném staniolu. Jenom natáhnout ruku a hvězda je tvá…

 

Připadá jí propastně dávno, kdy seděla v podobné poloze a absolutní tmě (s dekou přes hlavu, aby soustředění bylo dokonalé) v šatně betonových katakomb olympijského stadiónu, zatímco tam někde nahoře na škvárové dráze kroužil Emil zalitý potem v souboji s Reiffem, Schadem, Mimounem a dalšími kolečka finálové pětky. Ještě že to takhle dopadlo! Při zjištění, že finále hodu oštěpem žen a běhu na 5 000 m mají odstartovat prakticky současně, ji mrazilo. Vždycky raději trénovala, než se předváděla při závodech. Když už musela závodit, vstupovala na plochu stadiónu s malou dušičkou, hlučící mraveniště tribun ji podvědomě elektrizovalo, musela se však co nejvíc ponořit do sebe, nic konkrétního v okolí nevnímat. Představa dokonalé koncentrace na každý hod, zatímco Emil… ne, z toho koukal výbuch. Naštěstí atletický pánbůh stál při ní, postrčil Czermakovo kladivo za hranici světového rekordu, takže se to přeměřovalo, převažovalo, zkrátka protáhlo. Finští pořadatelé – snad s přihlédnutím k tradiční lásce k dlouhým běhům a oštěpu – obě disciplíny časově rozložili.

 

Ticho po řevu, který pronikal i do betonových chodeb. Ještě chvíli odpočívá s dekou přes hlavu. Takže Emil už má tu šichtu za sebou. Neodbytná myšlenka na okamžik vytrhuje ze soustředění. Vstává a míří chodbou k ploše. Potkává sovětského trenéra Markova, nesměle se ptá, kdo pětku vyhrál. Markov jí rozjařeně vykřikuje do tváře: „Emil, on molodějec!“ Cítí, jak jí píchlo u srdce, v krku má sucho, ta zpráva nadnáší, počkat, teď už dost, teď už zase jen myslet na oštěpařské finále. Snaží se vyhýbat gratulacím finských pořadatelů, to vše by ji mohlo psychicky zle rozházet. Vždyť už je v chodbě řadí…

 

Emilovi, vracejícímu se ze stupňů vítězů, se však vyhnout nemůže, ani nechce. Chlapecký úsměv od ucha k uchu, příliv slov. „Tak a teď ty. Šlapej! Dobré to bylo. Tahle medaile je cennější než ta za desítku, viď. Poslyš, ale mně bylo strašně líto Schadeho, Němci ho bez milosti vypískali. Bojoval nádherně, co říkáš, kdybych mu tu zlatou medaili dal?“ Vidí se, jak rychle medaili vytrhává Emilovi z ruky a strká do svého sportovního vaku se slovy, že si ji vezme s sebou pro štěstí.

 

Krásný bláznivý chlapec! Vždycky by rozdal srdce. Taky všechny poháry. Mívali kvůli tomu spory. „Nech tenhle aspoň pár měsíců doma, ať se s ním pokocháme.“ Kdepak. Teprve později mu dává za pravdu. Nemohou mít v bytě muzeum. Poháry jsou chytače prachu. Kdyby jen poháry! Emil dostává i jiné trofeje. Třeba malý soustruh. Dodnes o něj v bytě zakopávají a ne a ne se ho zbavit. Prosím, kytara, kterou Emil vyhrál na závodech v Brně, to je jiná. Vždycky ráda zpívala a brnkala, vystačila jí k tomu asi dvacítka akordů. Nezapře děvče z jižní Moravy. A Emil se rád přidává. Jenže to chytne v jiné tónině. A pak, on by nejraději každou písničku povalašštil. Nebo ještě hůř – udělal z ní ostravský pochod.

 

Usmívá se. Kolik hodin tu vůbec sedí a medituje? Měsíc pořádně postoupil. Na obloze i na hladině jezera. Holohlavý měsíc, který tolik připomíná Emilovu hlavu, když ho v pětačtyřicátém poprvé viděla. To ještě hrávala házenou za Slováckou Slávii. Při tréninku do ní šťouchá kamarádka: „Ty, podívej se, tamhle ten, co se opírá o klandr, to je ten slavný běžec Zátopek.“ Vidí venkovského kluka, vojína záklaďáka s hlavou ošmikanou dohola, vlastně vnímá jen tu hlavu a velké uši. Ani ve snu ji nenapadne, že jednou si vymění snubní prstýnky. Život. Jeho peripetie a proměny. První setkání z očí do očí o dva roky později na stadiónu ve Zlíně. Emil, už tehdy uctívaný fanoušky, jí přišel blahopřát k vytvoření nového československého rekordu v hodu oštěpem. Vlastně to bylo stejné jako dnes. Až na to, že tenkrát rekord obnášel rovných 38 m, zatímco tady v Helsinkách je jeho cena 50,47 m a znamená zároveň rekord olympijský a zlatou olympijskou medaili. Emil čekal u autobusu v Otaniemi, velice se ukláněl, než si padli do náruče a zašeptali: „To jsme si to zavařili“ (zřejmě v předtuše pětatřiceti besed za měsíc). Tenkrát ve Zlíně jen chladně přijala stisk ruky, aby si ten oslavovaný běžec nemyslel, že kvůli němu padne na zadek.

 

Znovu se usmívá té vzpomínce. A v duchu se Emilovi omlouvá, protože dávno poznala, že slávu považuje za nepříjemné břímě. Jak se vlastně sblížili? Samozřejmě na atletické dráze. A možná právě zjištění naprosto shodného data narození (19.9.1922) přírodní úkaz totožných duší bylo tím rozhodujícím impulsem. Copak si v legraci neříkali: „Když jsme se na den stejně narodili, neměli bychom mít taky na den stejně veselku?“ A zase zcela přesně vidí k prasknutí přecpaný kostel v Uherském Hradišti, zvědavce, kteří postávají i na lavicích, slyší lamentaci pana faráře, že ten dav pustoší jeho svatostánek, smutně kouká na zlomené asparágusy svatební kytice, když se davem prodírají k oltáři. A potom! Volné vydýchnutí na chatě u rybníka na Medlově, kde Emil málem k smrti uštval hlídacího psa chatařova. Nespokojenost se sedmým místem na olympiádě v Londýně, kde už Emil rýžoval zlato, tvrdá příprava na Helsinky. Oštěpy doslova propíchaný trávník na Štvanici (místo pro tenhle typ sportu nazvané příhodně), kam jezdila za tmy i za polední přestávky – pracovala jako sekretářka v redakci Ruchu – údiv lidí v tramvaji, kteří oštěpy považovali za rybářské pruty, studování Järvinenových kinogramů, spory s Emilem na téma, že tomu dává pořád málo, i když už málem padala vyčerpáním, a konečně zlaté helsinské odpoledne…

 

Slunce se zadírá do očí. Kotel stadiónu nepřátelsky hučí a funí, ale tohle hlučení přece zná. Naposled mrkne po favoritkách Čudinové, Zybinové, po olympijské vítězce z Londýna Hermě Baumové, po mladičké Gorčakovové, které experti předpovídají velkou budoucnost. Sedmnáct finalistek, obličeje všech připomínají sluncem vybledlý papír. Tak už dost, opravdu dost, teď jsem tu přece jenom já, teď se budu prát sama se sebou. Nacvičený stereotyp. Sedá na lavičku, začíná usilovně dýchat. Tohle ji naučil Emil. Když se člověk zhluboka nadechuje, probouzí i nervy. Opakuje si jako školačka před zkouškou co dělat nohama, protože dobře ví, že v těch je její síla, že bez dynamického zrychlení rozběhu bude špatná i odhodová fáze. Ještě vyzkoušet protažení ruky, připomenout si, aby při odhodu předčasně neklesla: zhluboka se nadýchnout. Co? Už ji volají. Jde k rozběhové značce se skloněnou hlavou. Ještě předtím si podle tradice stačí olíznout ukazovák, aby lépe přilnul k vázání. Rozbíhá se a oštěp letí, nádherně daleko letí. Probodává trávník za půlkruhem označujícím padesátimetrovou hranici. Probodává i srdce soupeřek. Olympijský rekord, jasné vedení.

 

Od té chvíle je všechno snové a neskutečné. Tři hodiny je v tranzu, napjatá jak natažený špagát. Stokrát si říká: no tak, koncentruj se dál, neohlížej se po výsledkové tabuli po hodech vážnějších soupeřek. Říká si to a neposlouchá se. Obrovská šance se přibližuje s každou ukončenou sérií, tiskne ji stále víc, nedovoluje volně vydechnout. Kolikrát už prvním pokusem zaskočila soupeřky, ale tohle je úplně jiné, tohle je olympiáda!

 

Ten tísnící balvan odvaluje až okamžik, kdy se jí snaží umačkat – ale jak jemně – gratulanti. První naše ženská zlatá olympijská medaile v historii! Dál vše splývá v jediný rozmazaný obraz té barvičkami hýřící avantgardy. Co v něm dělá chřestot talířů a vidliček, uplakané modré oči v dívčích obličejích orámovaných světlými vlasy? Ale to už je přece v jejich koutku olympijské jídelny, ty oči pláčou štěstím a patří dívkám, které je obsluhují. Teď neobsluhují, shlukly se kolem jejich stolu, zpívají tklivou národní kantilénu, určenou jen pro slavnostní chvíle. A pak to teprv začíná: „Madam and Mister Zátopek, what do you want to eat? You can have what ever you wish.“

 

„Emile, vždyť já už z nich taky skoro natahuju. Jsou nádherné, dojemné, visí mi na ústech, nabízejí jakoukoli specialitu. Tak já povím, ať nám udělají rybu, tu jsme tady ještě neměli, co říkáš? Počkat, vždyť ony zklamaně protahují obličej. Proč?“ Trvá chvíli, než se vysvětlí, že ryba, to nejobyčejnější a nejlacinější jídlo v zemi tisíce jezer, může být pro Čecha mimořádně vítanou, lákavou specialitou. Zato za hodinu! Na stole se objevuje dlouhý tác se třičtvrtěmetrovou nejchutnější mořskou rybou siika v obloze, děvčata nad nimi stojí, šťastně sledují, jak to uštipují. Uždibují jako laskominu. „Klucííí, pojďte k nám, olympijské soutěže jsme zvládli, ale tohle nezvládnem,“ volá rozjařeně Emil. Naštěstí vrhači Dadák a Máca překypují nejen chutí k jídlu, ale i slušnou dávkou zvědavosti, a přidávají se i ostatní.

 

A zase zní tklivá balada. Jenže to už vůbec není v jídelně, to je tady, na břehu jezera, kde všechno zprůhledňuje svítáním, dostává ostré obrysy. Pohled na hodinky. Je to možné? Půl čtvrté ráno. A nahoře v olympijské vesnici kdosi hraje na flétnu. Vzdálená melodie se mísí s neodbytným koncertem rozčepýřených vrabců, těch vždy přesných zvěstovatelů světla. Fantastická disharmonie, fantastická podívaná. Jenom neochotně vstává, opilá vzduchem i vzpomínkami. Uvědomuje si (ten pocit se později mnohokrát vrací): to je dobře, že probděla právě tuhle noc, beze zbytku a úplně sama vychutnala pocit štěstí, kus atletického života. Rozbřesk ohlašuje nový den. Pro všechny nepopsaný list s údaji, který už bude náležet jiným událostem, jiným radostem a strastem.

 

„Emil byl tak slavný, že jsem vedle něj stále neznamenala téměř nic. Ne že bych z toho byla nějak nešťastná, ale člověka to přece jen tak trochu potichu mrzelo. Ona vlastně moje velká éra nastala až v osmapadesátém roce, kdy toho nechal, protože už měl – jak já říkám – nohy ušoupané až po kolena. Tenkrát se dal vyfotografovat, jak věší tretry na hřebík a strašně na mě dorážel: – Jak to, že toho taky nenecháš, vždyť jsme se přece dohodli, že skončíme společně. Tůdle. Já naopak cítila vrchol formy, pořádně jsem vlastně začínala až ve čtyřiadvaceti, takže jsem nebyla opotřebovaná. Výsledkem byl světový rekord v osmapadesátém, ve stejném roce jsem ještě vyhrála mistrovství Evropy ve Stockholmu. To byl vůbec můj nejúspěšnější rok, nebyla jsem k poražení. Funkcionáři do mě hučeli, ať ještě vydržím do olympiády v Římě 1960 a já nakonec kývla. V šestatřiceti ono kývnutí nebylo snadnou záležitostí. Když však už k tomu došlo, nežila jsem ničím jiným, než přípravou na OH. Já měla dokonce v kuchyni pod sklem celý plán na šedesátý rok, jaké závody a tak, a pořád jsem na to koukala. Měla jsem tam pochopitelně datum olympijských soutěží v oštěpu, rozhody v tolik a tolik hodin, finále v tolik a tolik hodin. Jednou při vaření večeře vidím, že je tam červenou tužkou Emilovou rukou připsáno: – Houby, žádné finále nebude! Jen pláč a skřípění zubů.

 

Finále však bylo, vybojovala jsem stříbro a to byla má tečka. Počkat, vlastně dvojtečka, protože právě po téhle olympiádě jsme jeli s Emilem na besedu do Zlína. Při stovkách dřívějších společných besed se všechno točilo kolem něj, já vlastně figurovala jen jako jeho manželka, která semtam něco ve sportu dokázala. A právě ve Zlíně, kde byli samí kamarádi, to schválně obrátili. Řečník oznámil: – Vítáme zasloužilou mistryni sportu Danu Zátopovou, světovou rekordmanku, vítězku… a pak velice pomalu vyjmenovával všechny mé úspěchy. Emil se mezitím vrtěl na židli, utahoval si kravatu a – o něm pořád nic. Teprve na závěr řečník dodal: – …a taky vítáme jejího manžela.

 

Takže to byla má (domluvená) pomsta za zástup let, kdy jsem žila a sportovala ve stínu jeho slávy. Byla to však krásná léta, vrchovatě plná sportovním životem. Řekla jsem přece, že on byl tím dravým proudem, který mě strhl. Jinak bych rozhodně nepatřila do galerie československých olympijských vítězů.

 

V září 1982 jsme společně v nekonečném kruhu přátel z domova i zahraničí oslavili sladkou šedesátku. Jak už jsem řekla, narodili jsme se ve stejný den, ale oslava trvala jako strhující peřej peřejka dní čtrnáct.“ 

 

 

 

 



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je tři + čtyři ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter